Jak jsem "vyčarovala" mýtinu

„Ahoj babi, přijedu na víkend na chalupu, máš radost?“ švitořila jsem do telefonu, páč jsem se těšila jak si udělám víkend bez rušného velkoměsta v naprostém klidu v podhůří a v čisté přírodě, kde vás ráno neprobudí ani rána z děl

Chalupu naši koupili ještě za minulého režimu. Byla to tenkrát čtvrtá největší událost v naší rodině (první událost bylo mé narození, druhá událost byl bílý brouk automobil, třetí událost byla promoce mého tatínka), pořád se o tom mluvilo a když byly vyřízeny všechny formality a chalupa nám definitivně patřila, konal se rodinný výlet do panenské přírody v podhůří. Babička s maminkou byly u vytržení, že to je ráj (to jsme poslouchali všichni celou cestu), že konečně budeme mít místo, kde budeme v kruhu rodinném trávit volné chvíle, dovolené a prázdniny. Představovala jsem si, že to bude úžasná, kouzelná, perfektní roubenka hluboko v lese, kolem které se ve dne prochází laně a večer vlci, s těmi vlky to bylo přehnaný uznávám, ovšem mně se to tak jako v duchu líbilo, mělo to tu správnou tajemnou atmosféru samoty u lesa. Když jsme tenkrát dorazili všichni na místo určení, čekal mě šok. Místo krásné roubenky vonící dřevem hluboko v tajemném lese (kam laně chodí pít a vlci v noci vyjí na měsíc, že?), jsem rozčarovaně zírala na polorozpadlý baráček, který byl navíc kamenný, a vůbec nevypadal jako chalupa snů. Naši se rozplývali i nad zahradou, která vypadala jak nebezpečná džungle a člověk jen čekal, že se z hlubin planých mohutných křovisek, vysoké trávy a různě pokroucených zakrslých a vůbec tak podivně rostlých stromů, vyřítí každým okamžikem lítá šelma. Stála jsem u zrezavělé branky, která vrzala tak nehorázně, že by probudila i mrtvolu a nevěřícně hleděla na tu barabiznu, ze které byla celá naše rodinka paf. Takže tohle je ta vysněná chalupa? Když jsem vešla dovnitř, bylo to ještě horší. Celý barák se zdál podmáčený, všude odpadávaly kusy omítky, na stěnách se tvořily veliké mapy, jak kámen vsakoval vodu, voda se přímo držela na zdech v kapkách, podlahy byly prostě taky otřesný, něco jako udusaná hlína a sem tam podivná dlažba, která pamatovala asi i první světovou válku a celý ten vlhký, odpudivý, nehostinný barák jako by plakal a sténal a vypadal spíše na demolici než na rekonstrukci. Civěla jsem s hrůzou na tu ruinu, která neměla ani vlastní wc, nýbrž zapáchající kadibudku asi padesát metrů od stavení a nechápala, jak se můžou ostatní rozplývat radostí. Zeptala jsem se, po kom ta hrůza je a proč je v takovým stavu a babi mi řekla, že tenhle domek obýval místní hrbáč a že to byl podivín a že umřel vtom zadním pokoji. Tím mě tedy neuklidnila. Sem mě teda nikdo nedostane ani heverem, tohle je horší než stanovat pod širákem. Moje zklamání bylo tak hluboké a tak zjevné, že si toho všimla babi a ujistila mě, že se nemusím obávat, že celé tohle stavení projde řádnou rekonstrukcí a že se mi tu opravdu ale opravdu bude nakonec líbit. Ptala jsem se, jak je ta odpudivá ruina stará a babi na to odpověděla, že tak plus mínus 150 let a že to byla moc výhodná koupě, páč je k tomu veliká stodola, chlév, slušný pozemek a vlastní spodní pramen a studna. Hmm, studna, to by měl major Zeman radost, doufám, že tam neobjevíme taky nějakýho Brůnu. Maminka řekla, ať hororově nevtipkuju, že sem budu ještě ráda jezdit a že je to přímo ráj a že pobyt na čerstvém vzduchu všichni potřebujeme jak koza drbání a že je blízko les, kam se bude chodit na houby, na lesní jahody a na maliny. Tatínek se zdržel jakýchkoliv poznámek, páč usoudil, že by to stejně nemělo smysl, páč co babička s maminkou rozhodnou, dobré jest. Dědeček poznamenal, že tohle než dáme dohromady tak bude už nové století a že je zvědavý, kdo jako tu rekonstrukci bude dělat, páč on to rozhodně nebude. Babi ovšem už měla trumfy v rukávu a nechala se slyšet, že tohle ať laskavě nechají na ní, že už má partičku od zedníků až po elektrikáře dávno nasmlouvanou, a že melouch si každý rád udělá, páč každej si rád přivydělá a že se jim udělá guláš jako těm řemeslníkům a nějaký to pívo taky padne a to by vtom byl čert, abychom neměli chalupu jako malovanou. Tohle prostě je naše babi, nic ji nerozhází a vždycky to byla a pořád je velmi praktická žena. Chalupu nakonec meloucháři dali docela do pucu, trvalo to sice nějaký ten pátek a bylo tam práce jako na kostele, ovšem výsledek byl více než příznivý. Roubenku jako malovanou z toho sice neudělali, ovšem nakonec výsledek pochválil i dědeček a to už je co říct. Z ruiny se stalo příjemné odpočinkové místo se zahradou, ve které už jste neměli pocit, že se ztratíte a že vás sežere lev.

Dorazila jsem načas a babi už mě čekala s napečenými tvarohovými buchtami, které ona tedy umí naprosto famózní. Když jsme si pochutnaly na buchtách a kávě, poslala mě babi k paní Votočné, starousedlici, která měla baráček naproti a dala mně instrukce, ať poprosím o pár domácích vajec, stačí deset, a dala mně s sebou deset korun. Paní Votočná prodávala vajíčka známým po koruně, což při dnešních cenách vajec bylo zadarmo. Měla slepic plnej výběh, takže si to mohla dovolit. Vejce jsem přinesla a páč bylo teprve dopoledne a babi chystala bramboračku, nabídla jsem se, že je lepší, když tam dá čerstvé houby, než sušené a že skočím na kraj lesíka a podívám se, zda něco nenajdu, i kdyby to byly jen babky. Bramboračka z čerstvých hub je prostě lepší, to mně nikdo nevymluví. Babi říkala, že určo houby rostou, páč pršelo a že bych mohla něco najít. Popadla jsem ve stodole malý košík a s příslibem, že nepůjdu hluboko do lesa, jsem se vesele vydala pro houby. K lesíku to od naší chalupy není daleko, cestou jsem pozdravila několik starousedlíků, které sluníčko přitáhlo na zahrádky, takže se rýpali v záhoncích nebo posedávali na zápraží. Jak jsem se blížila k lesíku potkala jsem ještě hajnýho, který na mě mával a hulákal pozdrav. Zaplula jsem do lesa hned zkraje u cesty a prodírala se mlázím a hledala v mechu, listí a jehličí nějaký náznak hnědých kloboučků. Lesní vzduch byl tak opojný a silný, že jsem se zasnila a dívala se do korun stromů smíšeného lesa a moje oči podvědomě vyhledávaly prodírající se sluneční paprsky. V domnění, že jdu lesem pořád podél hlavní cesty jsem vůbec nepostřehla, že jsem zašla hlouběji do lesa. A to nebylo příznivý. Ten les jsem moc dobře neznala, nikdy jsem se v něm nepotulovala ani jako dítě. Chtěla jsem jít zpátky, jenže kudy, když neznáte směr, těžko se můžete někam vracet, že? Motala jsem se pořád dokola a snažila se najít hlavní cestu. Navíc mně připadalo, že les jakoby houstnul, místo aby řídnul. Ani sluneční paprsky už nepronikaly skrz koruny stromů až na zem. Hlavně nepanikař, jo?, znělo mně v hlavě. Však se vymotáš, chce to jen nějaký styčný bod. Uvažuj logicky, poroučela jsem si. Soustředila jsem se na to, že musím najít hlavní cestu. Neměla jsem ani pojem o čase, připadalo mi, že jsem v lese už moc dlouho a že babi určo už zahustila bramboračku bez čerstvých hub. Holt bude ze sušených, stejně jsem žádnou houbu nenašla, ani prašivku. Nějakou mýtinu by to chtělo, tam by mohly být v kapradí nebo v trávě možná i nějaký houby, třeba bedly nebo žampiony. Nojo no, houbař ze mě nikdy zdatnej nebyl a nebude. Veškeré moje soustředení zaměstnávala myšlenka na mýtinu, taková krásná louka uprostřed lesa má svý kouzlo. Každý les má přece mýtinu, takže tady být musí taky nějaká. Obešla jsem nějaký pařez a všimla si, že stromy jakoby řídly a najednou jsem stála na louce. Tak tomu říkám parádní mýtinka. Kytek tolik, že mně to překvapilo, úplně jsem zapomněla na houby. Všude to tak krásně vonělo a létali tam motýli. Louka byla posetá kvítky, ovšem bylo tam více druhů, leč já se v lučních kytkách vůbec nevyznám, takže se mě neptejte, co to bylo za kytky. Paráda! Když nebudou houbičky, budou aspoň kytičky. Babička má kytky ráda, natrhám je do košíku a šmytec. Jak dlouhou chvíli jsem strávila na té louce, to nevím. Natrhala jsem nějaké ty květinky, přešla celou mýtinu a kupodivu jsem zahlédla mezi pár stromy hlavní cestu. Vyloupla jsem se z druhé strany vesničky, což mně nepřišlo divný, páč mně to bylo šumák, hlavně, že jsem venku z lesa. Vykračovala jsem si to pěkně po hlavní pěšině z druhého konce směrem k naší chalupě a když jsem míjela chalupu paní Poustkové, zírala na mě jako na zjevení. Říkám „dobrý den“ a ona jen kroutila hlavou a pokřižovala se. To mi hlava nebrala, proč se křižuje, ovšem tady mezi starousedlíky bylo dost věřících, takže jsem tomu nepřikládala váhu. Docházela jsem k naší chalupě a hajnej stál u branky v družném hovoru s paní Votočnou a když mě zaměřili, paní Votočná spráskla ruce a hajnej na mě zíral jak na přejetou veverku. Kurňafix, co jim je všem?

Babi seděla v kuchyni a luštila křížovku, hrnec s polívkou se ještě nevařil. Divila se, že jsem tu tak rychle. Rychle?!? No nic, oznámila jsem, že houby nenesu, páč jsem žádný nenašla a že ani na mýtině nebyly žádný a že nesu kytky, který jsem natrhala na louce v lese. Babi spráskla ruce „tak já ji pošlu pro pár hub a ona mně přinese plnej košík kytek“, pak se zarazila „šmarjááá, na jaký mýtině?“ „No na mýtině, babi, prostě louka nějaká, já nevím.“. Jak mám asi vědět jaká je to mýtina, když ten les neznám a nemám ho přešmejděnej? Babi ovšem řekla, že v lese žádná mýtina není, páč to by o ní hajnej musel vědět. Než jsem stačila oponovat, že tam prostě mýtina je, ve dveřích do kuchyně už stáli Poustková, Votočná a hajnej. Babi je zvala dál a nabídla jim buchty. Hajnej si mě změřil zvědavým pohledem, poškrábal se na bradě a začal se vyptávat, jak je možný, že jsem se objevila z druhý strany tak rychle, když mě potkal před pár minutami na kraji lesa zespoda a že to není možný, kudy jsem šla, a že tohle se musí vysvětlit, páč tohle neštymuje a Votočná kývala horlivě hlavou na znamení souhlasu a pořád říkala „no“a „jo“ a Poustková si prohlížela kytky v košíku a začala je rovnat na lavici u stolu, jmenovala nějaký kytky a ptala se, kde jsem je vzala a že takový kytky tady v podhůří nerostou a kór v tomhle ročním období. Řekla jsem jim to, co jsem povídala předtím babičce a všichni civěli jak zjara, začali se dohadovat, že mýtina u nás v lese, to je přece nemožný, to by o tom musel hajnej něco vědět a místní houbaři taky nikdy nemluvili o mýtině, a že kdyby tam byla mýtina, tak tam má hajnej už dávno posed a že tohle se musí vyšetřit, páč nemůže bejt někde mýtina, když není nikde zanesená ani v místní mapičce, kterou si hajnej každou chvíli obnovoval, aby měl přehled o svým lesním rajonu. Babi se do toho vložila, že je to přece jedno jestli je v lese mýtina nebo není a Votočná jí oponovala, že to tedy jedno není, páč takové kytky by si ráda natrhala taky, páč do lesa chodí a nikdy na nic takového nenarazila a ten les zná jako svý pantofle. Poustková jen pořád kývala hlavou a prohlížela si mě, jako bych byla duch. Hajnej řekl, že se teď vypravíme do lesa a zjistíme kudy jsem šla, páč je to důležitý a že není možný, abych přešla mokřiny suchou nohou. Já jsem se ohradila, že tam žádný mokřiny nebyly a hajnej trval na tom, že je tam potok z té strany a mokřiny a že jsem tu cestu ani nemohla ujít takhle rychle, páč přes celý les nejkratší cestou to trvá skoro hodinu. Votočná řekla, že si skočí domů pro holiny a že to půjdeme všichni prozkoumat. Hajnej pospíchal pro buzolu, páč prej to je důležitý, abychom věděli, kterým směrem přesně půjdeme a že si všechny trasy znovu poznačí do bloku a že až tu louku najdeme, musí si jí okamžitě vyznačit do svý mapky, páč si tam udělá posed. Babi odmítla, páč má přece polívku na plotně a nebude někde běhat po lese a hledat louku. Tak jsme se nakonec do lesa vypravili jen já, hajnej a Votočná, Poustková zůstala s mojí babi a cpala se tvarohovou buchtou a čekala na kafíčko, které babi nabídla, že hned udělá.

Cestou k lesu se hajnej pořád vyptával, kudy jsem šla a jak ta mýtina vypadala a jestli tam byla vysoká nebo nízká tráva a jestli jsem šla kolem potoka a jestli jsem si jistá, že jsem byla na mýtině a jak to, že jsem měla suchý tenisky, když je tam nahoře mokřad jak sviňa. Trval na tom, že musíme jít přesně tou trasou, kterou jsem šla a že si musím nutně vzpomenout. U lesa si Votočná našla bytelnej klacek, prý nejen jako hůl nýbrž i na obranu, páč člověk nikdy neví, když je v lese najednou mýtina, může tam být už cokoliv. Hajnej se smál, že tohle je bezpečnej les, vždyť ho má prozkoumanej skrz naskrz a ví o každým pařezu i o každé sově. Když jsme došli za prvních pár stromů zůstala jsem stát a marně se snažila vybavit si směr, kudy jsem vlastně předtím pokračovala. Votočná mě pobízela, ať si vzpomenu, že taková mýtina se přece nemůže vypařit a hajnej se uculoval a pořád říkal „tak vílo, ukaž nám tu mýtinu“, což mě mírně iritovalo, páč to vypadalo, že je snad ta mýtina jen v mý hlavě. Pořád zíral do buzoly a vykřikoval každou chvíli něco jako „teď se točíme na sever“ a pořád si psal nějaký poznámky do ušmudlanýho bločku. Usilovně jsem přemýšlela, kudy tudy cesta, ovšem bylo to marné. Křižovali jsem les jak trojice zbloudilých pocestných a na mýtinu jsme prostě nenarazili. Vylezli jsme nahoře za vesnicí u potoka a pokračovali po hlavní cestě a Votočná byla zklamaná, naříkala že jí bolejí nohy a že se těšila, jak si natrhá taky nějaký ty kytky. Hajnej vrtěl hlavou a říkal, že to není samo s sebou, že tohle bude mít ještě dohru, že mýtina se musí najít stůj co stůj, že ve svým rajoně nestrpí šlendryán, že taková louka přece nemůže zmizet. Votočná navrhla, že bychom si mohli najmout detektíva, což hajnej zamítl, že by to stálo moc peněz a navíc takovej zhejčkanej městskej detektiv není hajnej a neumí hledat mýtiny. Po hodině a půl jsme hledání louky vzdali. Babi už měla polévku dávno uvařenou a v kuchyni to krásně vonělo po sušených houbách a všichni jsme dostali vrchovatej talíř. Při jídle Poustková poznamenala, že jsem cestovatel v čase a že umím čarovat. Pořád jí nešly z hlavy ty kytky, co jsem přinesla z lesa. Hajnej si ještě přidal polévku a říkal Poustkové „Maruš neblbni, žádný kouzla neexistujou, to máte z těch televizí tohlencto.“, Votočná se ptala babičky, jestli nemáme v rodě nějaký čarodějnice, páč to by vysvětlovalo, že umím vyčarovat v lese mýtinu. Hajnej si klepal lžící na hlavu a protáčel oči v sloup, a když babi řekla, že se narodila 30. dubna přesně na čarodějnice, všichni úplně ztuhli a Poustková se zase pokřižovala a Votočná vítězoslavně prohlásila, že je to jasný, že to tušila a že jsem nadaná kouzlením. Hajnej si zase klepal lžící na čelo a řekl, že na tohle nemá nervy, že to jsou babský poudačky a že všechno má logický vysvětlení a že si to musí v klidu promyslet a že se zítra zase vydá hledat mýtinu. Já jsem jen tiše seděla a poslouchala ty jejich řeči a bylo mně jasný, že tu mýtinu budu mít na talíři do konce svýho nebo jejich života, pokud ji nenajdou, budu pro ně už navždycky čarodějka. Pak jsem řekla, že je možný, že ta mýtina určitě tam je, akorát ji prostě nikdo ještě neobjevil, což hajnýho dožralo na nejvyšší míru, cítil se dotčenej, že on, takovej machr, zná přece v lese každej kámen a mýtinu by určo nepřehlédl ani omylem a že kdyby tam nějaká byla, už dávno tam má posed. Já jsem trvala na svém, že jsem prostě prošla mýtinou a natrhala ty kytky. Votočná řekla, že jsem byla v tý jiný demenci, že to viděla v televizi a že to je normální už dneska, že některý lidi chodí skrze různý demence a cestují v čase. Hajnej se smál a plácal se rukama do stehen, že tohle svět neviděl jak báby umí zblbnout z nějaký televize a že kdyby to bylo na něm, že by tyhle hovadiny zakázal, páč to akorát lidem motá kebule. Já jsem je opravila, že asi myslí tu dimenzi. Hajnej pořád špekuloval, že tady nejde o žádnou dimenzi, že to jsou jenom vědecký žvásty, aby se lidem zamotaly mozky a že jediný co mu neštymuje je ten čas, páč to mu prostě vrtalo hlavou nejvíc, asi víc než nějaká mýtina. Vytáhl si svůj ušmudlanej bloček a pořád si tam čmáral nějaký trasy a propočítával a pořád mu to nevycházelo a pořád se mně ptal „vzpomeň si, vílo, kudy jsi šla“, jenže já to fakt nevěděla, páč prostě v lese se já neumím orientovat jako hajnej. Odpoledne proteklo rychle jako voda v rozbouřené řece a všichni se začali loučit a hajnej na mě mrkal a říkal mně „vílo, tu mýtinu mi ukážeš“ a smál se.

Mýtinu jsem už nikdy vtom lese nenašla, i když jsem to zkoušela několikrát. Přesto, že jsme ten les i s hajným prochodili ještě mnohokrát, nikdy jsme na žádnou louku, plnou kvítí a motýlů, nenarazili. Ani nikdo z místních nevěděl o žádné mýtině. Zůstalo to prostě tak, že jsem byla pro všechny „víla z lesa a čarodějka z jiný dimenze“ a vznikaly o mně báchorky přímo neuvěřitelné podpořené ještě skutečností, že se moje babi narodila na čarodějnice. Nevadilo mně to, zvykla jsem si na to, že kdykoliv jsem se objevila na chalupě, hajnej na mě už z dálky volal: „Vílo, ukaž nám tu mýtinu“. „Vílo“ mi u nás na chalupě pak říkal ze starousedlíků kde kdo. Jediným důkazem, že jsem opravdu byla na louce plné kvítí, zůstaly usušené květy, které jsem dlouho opatrovala jako předmět doličný. A hajnej? Ten tu tajemnou "vyčarovanou" mýtinu určo hledá dodnes. :-)

                                                                            -ed-