Jak jsem se dozvěděla o konci světa aneb to už nebudou slevy

Znáte to, nabitej den, v práci fofr, na ulici fofr, máte pocit, že nic nestíháte a ještě přemýšlíte, co udělat k večeři malé líté „zvěři“, která čeká doma a je přesně vtom věku, kdy sní doma všechno na co přijde,.. 

Tolik hodin a já jdu teprve z práce. Kde mám, k sakru, v tuhle hodinu teď na rychlo sehnat kosti a maso na pořádnej silnej nefalšovanej vývar? Supermarket zavrhuju hned. Tam prostě ty správný základy na polívku neseženete. Polívka je grunt, to říká moje babička dodnes a má recht. Spěchám po ulici a přemítám, kam se vydat a sehnat obyčejný kosti a flák masa. Řezník, no jistě, řezník mě zachrání! Úpěnlivě si přeju, aby bylo k večeru tady v okolí otevřeno nějaké řeznictví a aby v něm měli hlavně kosti, nejlépe morkový. Rozmazlená faktem, že supermarkety mají otevřeno do pozdních nočních hodin, zpohodlnělá faktem, že přes internet dnes seženete skoro vše a nemusíte vytáhnout paty z kanclu ani z domu, si nejsem jistá, jak přesně fungují dnešní řeznictví co se týče zavírací doby. V hlavě mi to tepe - musíš sehnat morkový kosti. To by byla polívka! Co by matka neudělala pro své dítě, že?

Mám štěstí, nápis „Řeznictví u Bejka“ svítí do tmy a lidi, věřte nebo ne, mají otevřeno, takže přidám do kroku a řítím se k masně. Už přes výlohu a skleněný dveře pozoruju, že je řeznictví plné lidí. Takovou frontu jsem už dlouho nikde v krámě neviděla. To mi ještě scházelo, budu tady hodinu trčet kvůli pár kostem a fláku masa na polívku. Prodírám se, k nelibosti ostatních, až k pultu. Vyslechnu si samozřejmě poznámky typu „..nepředbíhejte ženská..kam se derete krasotinko..tady je fronta jestli nejste slepá..“ a tak podobně, jistě to znáte z praxe. Nenechám se odradit, prodírám se dál s omluvným úsměvem. Říkám přitom obvyklé omluvy „pardon..promiňte..jdu se jen zeptat..chápete..?“. Pochopili, ustupovali a nechali mě projít až k pultu a nedostala jsem žádnou nakládačku.

Obr zrovna obsluhuje nějakou paní „tááák, pět krásných kostřiček, to bude polívčička, paninko, to si pošmáknete, za ty prachy, viďte..“, „Promiňte, chci se jen zeptat, máte kosti na polévku?“ skáču mu do řeči, chci se ujistit, že nebudu stát frontu nadarmo. „Samozřejmě, paninko, tady je koster, jen si račte vybrat.“ ujišťuje mě obr a jeho kulaťoučký obličej se leskne potem přesto, že v masně zrovna žádné vedro, v chladném únoru, není. „Víte, já mám na mysli hovězí kosti, nejlépe morkové..“ snažím se vysvětlit, že jsem si nepřišla koupit slepičí ani kuřecí kostry. „Tak ty mám náhodnou dneska taky, ale ty jsou dražší a nejsou v akci.“ zdůrazňuje obr. „Děkuji, já si počkám na ty morkový.“ a jdu pokorně na konec fronty a doufám, že se domů dnes dostanu co nejdříve a stihnu i ten vývar, než to pubertální dítě půjde na kutě. Holt to budu vařit rychle a kratší dobu, nedá se nic dělat. Lidé ve frontě se uklidnili, sotva zjistili, že nejsem protekční parchant, co si šel rovnou k pultu koupit zboží. Fronta se klikatí jako had a za chvíli snad bude dlouhá až na ulici, že i dveře nechají otevřené.

Přede mnou stojí pán a čte si nějaký časopis. Prostoru v masně moc není. Není stavěná na tolik lidí a tak se stane, že jak listuje, zavadí časopisem o dámu před s sebou. „No člověče, nechcete si listovat rovnou na mé hlavě?“ čertí se dotčeně dáma, „promiňte“ špitne chlápek, „jaký promiňte, chovejte se slušně a schovejte ten časopis, tady není čítárna!“ zuří dáma dál. Chlápek otočí hlavu a jeho oči vysílají takový ten signál S.O.S. A má úspěch. Paní za mnou zachytila signál mužových očí „abyste se nezbláznila, snad vás neubylo.“ houkne směrem k rozčilené dámě. „Vy se do toho nepleťte, je to snad váš manžel? Není!“ dotčená dáma se dostává do pěkného varu, ve frontě to začíná šumět, lidé si všimli, že se něco děje. „Ten pán se vám snad omluvil, ne?“ ozve se důrazně nějaký mužský hlas. Dáma otočí hlavu a zabodne pohled do muže středních let „ vy mlčte, vás se to netýká!“ sykne ostře. „Vy budete pěkná hysterka..“ opáčí v klidu muž. Dáma zalapá po dechu a než stačí něco peprného vyslovit, ozve se šedovlasý pán a pronese nahlas, klidným, rozvážným hlasem „proč se hádáte, když bude stejně konec světa..“. Všechny hlavy ve frontě se otočí směrem k němu a fronta úplně ztichne. Muž chvíli rozpačitě mlčí, zřejmě nečekal tolik pozornosti a pak rozvážným hlasem pokračuje „konec světa bude za sto dvacet jedna let.“. Napětí povolí a lidé ve většině začnou vrtět hlavami. „Za sto dvacet jedna let budu prdět do hlíny, je mi to fuk.“ ozve se nějaký mužský hlas a zasměje se a s ním se zasměje i pár dalších lidí. „Jste sobec, pane, a co vaše děti!“ namítne nějaká žena, „žádný nemám je mi to fuk“ ušklíbne se chlap a zase se zasměje.„Konec světa bude mnohem dřív..“ ozve se další hlas, „zničí nás totiž ptáci.“. Fronta opět jako na povel ztichne a všichni se podívají směrem, odkud zaznělo druhé proroctví. „Dokažte to, pane, tohle musíte dokázat!“ ozve se šedovlasý muž a leští si kapesníčkem brýle, které si sundal. „Na to sou už důkazy, vy ste neslyšeli nikdo o ptačích zombie?“, nikdo o nich neslyšel, všichni vrtí hlavami a doslova visí chlápkovi na rtech. „V jednom africkým státě mají slepice, které když zabijou, a zahrabou, tak ty se zase vyhrabají ven a chodí pak pomalu a trhavě a nejdou zabít, musíte jim useknout hlavu..a v Rusku jsou holubi, který maj zombie nemoc a chodí pomalu a divně jako v těch hororech ty zombáci a chovají se apaticky a prej se to přenese na lidi a stanou ze z nich zombie..“, Vo tom vím..“ vykřikne vzrušeně další muž a pokračuje „v Americe mají už speciální černý rakve, ze speciálního materiálu, který si vláda dala objednat a do těch budou zavírat ty zombie..“ V masně je hrobové ticho. Všechny oči teď visí na rtech dvou mužů, kteří vyřkli apokalypsu a odsoudili i lidstvo k záhubě. Obr za pultem přestane prodávat, dá si ruce v bok a zahřmí do ticha „chlapi, krucinál, přestaňte, děsíte lidi, přestanou kupovat kuřata!“, „nikoho neděsím, to je vědecky dokázaný ty ptáci.“ dodává muž a pokračuje „z nějakýho ústavu unikl přísně tajnej vzorek, prej záměrně a nakazil ptáky a ti nakazí lidi a pak z nich budou zombie, protože je to i v mase a když to sníte tak ta látka vám pronikne do organismu a budete zombák, pane!“. „Já bych si radši vzala taky tedy ty morkový kosti..“ špitne u pultu drobná paní a vrací řezníkovi kostřičky kuřat. „Paní neblázněte, ten chlap vás akorát děsí!“ domlouvá jí obr. „Nikoho neděsím, to jsou fakta, rozumíte, fakta, v USA už mají speciální tábory, kde budou cvičit nakažený lidi a pak je budou vysazovat na akce..“, „Jděte už s tím scifi do prdele člověče“ ozve se obr a otírá si rozčileně čelo rukou. „No ono to tak klidně může bejt, já jsem dokonce slyšela, že dnes vás klidně můžou nakazit i přes nějakou tu, jak se to menuje..no vakcínaci..“ pronese vážně žena středních let s kulichem na hlavě. Ve frontě to zašumí. „To sou ty jejich vočkovací látky, lidi, všechny nás nakazej a pak nás zlikvidujou, napíchaj tím klidně i ty ptáky když nemůžou napíchat nás..“ vykřikne hystericky čísi hlas. Fronta se okamžitě rozdělí na dva tábory. Jedni se přiklání k zombie apokalypse s rakvemi a druzí k očkovací apokalypse s vakcínou. Vzrušeně mezi s sebou diskutují. Šedovlasý pán s brýlemi, které si opět nasadil na nos, nesouhlasí a trvá na svém přesném datu konce světa. Obr v bílé zástěře se snaží marně lidi uklidnit. Několik zákazníků si nakonec koupí úplně jiné kosti, než jaké jsou ve slevě a kvůli kterým vlastně stáli frontu. V duchu se modlím, aby obr nevyprodal všechny morkové kosti, pro které jsem cíleně přišla.

Díky vzrušené konverzaci dvou táborů se fronta rozpadla a tak proklouznu k pultu. Nikomu to nevadí, lidé jsou zabráni do živé diskuze. Kupuji dvě pěkné morkové kosti a kousek hovězího předního na polívku i dvě uzená žebra, ty se budou taky hodit, třeba na kroupovou polívku. Mrknu spiklenecky na obra „díky a na shledanou“ a prodírám se rychle ven z masny, ve které už dva nesmiřitelné tábory vzrušeně debatují a rozvíjejí dál své fantazie o konci světa. Vycházím ven a připojí se ke mně taková stará menší bělovlasá paní. Nese si tašku plnou kuřecích kostřiček. Podržím ji dveře, „děkuji“ říká a mile se usměje, „víte, mně to jedno není jestli bude konec světa, já jsem si přišla pro kuřecí kostry ve slevě a mám radost, jen považte, mám jich plnou tašku a stálo mně to jen stovku, to nikde nepořídím za takový peníze a jestli bude konec světa, tak už nebudou žádný slevy..“ povzdychne si stará paní. „Tak proto tam byla taková fronta?“ ptám se, „samozřejmě, vy asi nesledujete letáky, dnes je čtvrtek a ve čtvrtek tenhle řezník vždycky prodává něco s velkou slevou no a dnes měl kuřata a příště to třeba budou ty vaše morkový kosti, to je báječné, viďte.“ usmívá se nadšeně stařenka. Nechci jí zklamat a tak říkám „ano, je to báječný, tak na shledanou“ opětuji její úsměv a valím rychle na tramvaj. Snad tam nikdo nezačne vyprávět o tramvajové apokalypse.

                                                                    -ed-