Jak jsem vyhodila medvídka aneb cesta do hlubin dětské duše

Mít malé dítě byla pro mě obrovská zodpovědnost. Tak obrovská, že jsem se bála, že takové břímě nemůžu bez klopýtnutí unést. Nevím, jak to vnímají jiné matky, ovšem já jsem to brala smrtelně vážně. Představa, že něco jako matka zp

„Je to rozkošné miminko“ rozplývalo se příbuzenstvo, když konečně dostalo svolení, že uplynula dostatečně dlouhá doba ode dne narození dítěte a oni konečně můžou přijít prskat na něj své bacily a zkoušet jeho imunitní systém. Jeden pro druhém se skláněli nad postýlkou a šišlali na něj své „roztomilosti“. S přehnanou opatrností sobě vlastní jsem neustále kontrolovala, jestli na ten malý bezbranný uzlíček někdo nesahá špinavýma rukama, či zda někdo nemá moc dlouhé nehty (znáte to, prostě všichni měli špinavé ruce i když je měli umyté a dlouhé nehty mohou poškrábat miminko!) a regulovala návštěvnost u postýlky tak, aby nechodili ve skupinkách (protože hluk by mohl vyděsit dítě!) a chodili, laskavě, po jednom. Někteří příbuzní mě asi měli za blázna či za pomatenou úzkostlivou matku. V pravdě, bylo mně to u systému.

Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy – to je z jedné písničky a přesně takhle letěl čas i mně. Říká se, že člověk začne opravdu stárnout až když má vlastního potomka. Já bych řekla, že je to trefný. Ani jsem se nenadála a tem malý uzlíček už chodil a žvatlal. A tak jsem se rozhodla, že je čas vytvořit pokojíček capartovi k jeho batolecímu věku a aby měl ten správný lesk a moderní šmrnc a těšila jsem se na radostnou záři v dětských očích. Drobečka jsem svěřila babičce s výčtem všeho, jako kdy chodí na nočníček, kdy svačí, co svačí, co mu rozhodně nesvědčí, co mu nedávat, čemu se vyhýbat, kam s ním chodit a kam nechodit, co ho baví co ho nebaví, čeho se vyvarovat bla bla bla..jako by babička nevěděla, co s dítětem že, když vychovala sama dvě. To jen na okraj, jak díky dítěti můžete dokonale zblbnout. Babička vyslechla můj monolog (ostatně byla už zvyklá), kývala hlavou, usmívala se a radši nechci vědět, co si myslela.

S pocitem, že mé dítě je přece v dobrých rukou a nebudu bez něj dlouho, takže to bez něj snad přežiju, jsem se chutě pustila do díla. Pokojíček za chvíli prošel proměnou, skvěl se nejen krásným novým rychle schnoucím nátěrem, protialergením samozřejmě, dýchal novotou a roztomilostí, o tom jsem byla přesvědčená. Teplé tóny barev, nové rozkošné hračky, tlumené osvětlení noční lampičky, která i hrála melodii a na stěnách vytvářela krásné roztodivné tvary, všude moderní obrázky a malý dětský barevný stan, jako útočiště pro malého človíčka před světem. Měla jsem z toho neskutečnou radost. Všechny ty oslintané, různě poznačkované a poničené hračky, které mně přišly už ošklivé, jsem naházela do pytle a šup, zmizely v popelnici. S uspokojením jsem hleděla na své dílo. Jsem dobrá! To dítě bude nesmírně šťastný, takovej nádhernej pokojík jsem jako batole určitě neměla ani já, když jsem byla malá.

Malý drobek se řítil, seč mu plínka mezi nožkami dovolila, do důvěrně známého prostředí „máma, máma“ volal, když ho babička přivezla. Říkám mu rozněžněně „tak pojď se podívat, miláčku, maminka připravila pře-kva-pe-ní“. Prcek se usmíval a já jsem mrkala na babičku jakože tohle bude nářez, že bude fakt nadšený to dítě. A pak to přišlo. Dítě se zarazilo na prahu a chvíli zíralo do pokoje. Místo euforického radostného výkřiku najednou řev, v očích děs „núny jejkej núny moc jejkej“ dítě prchá a skonči v kuchyni pod stolem. Běžím za ním, babička je mně v patách. Lákám mrně ven. Vyleze a drží se mě za nohu „bubác, neči, bubác, máma činyny, neči bubác..“. Moje matka se na mě pohoršeně dívá „vidíš, to máš z toho, že chceš mít všechno perfektní a tady máme výsledek, bojí se toho obrovskýho plyšáka, cos postavila doprostřed, vždyť ten medvěd je větší než to dítě, no, to jsou ty tvoje inovace..“. Jdu rezignovaně do pokojíčku a odnáším obřího medvěda pryč. Zkoušíme nalákat mrně opět do pokojíku. Stojí na prahu a opět ukazuje někam ke stropu a se slovy „bubác tady bubác“ zdrhá zase pro změnu do ložnice. Matka se na mě opět pohoršeně dívá. Rezignovaně jdu sundat velkého barevného papírového draka s obrovskýma namalovanýma očima, který mně přišel fakt úžasnej, ovšem mému dítěti způsobil trauma. Mrně kroutí hlavičkou, že do pokoje nepůjde, sedí na mé posteli v ložnici „tady hají“ a plácá ručičkou na moje peřiny. Jdu do dětského pokoje a sundavám vše, co jsem tam rozvěsila. Beru ze skříně staré Ladovy obrázky, které tam visely předtím. Vezmu vodovky a vykouzlím na stěny vlastnoruční malbu. Kočička vypadá sice jako kůň, ovšem nejsem profi malíř. Matka stojí ve dveřích „to má být kočička? Vypadá jak kůň..“ podotkne s despektem. Bóže, drž mě, jako bych to nevěděla.

Trvá nám skoro hodinu, než přesvědčíme mrně, aby šlo s námi znovu do pokoje. Mrně stojí uprostřed nového pokoje a pak se usměje, ukáže na moji malbu a volá „čiči nyny“. Vítězoslavně se dívám na matku. Vidíš mami? Poznal, že je to kočka! Mrně za chvíli zesmutní, má zalitý očička slzami a ukazuje ručičkou na novu postýlku „núúúny, není núúúny“ volá žalostně. „Co je núny?“ ptá se mě matka a dá si ruce v bok. Hrkne ve mně jak ve starých pendlovkách. „No, núny je takovej malej medvídek..oblíbenej..na spaní..“, „A kde je ten medvídek?“ ptá se máti a povytáhne obočí. „Mami! Byl už hroznej, oslintanej, ožužlanej, už neměl ani ucho, prostě jsem ho ASI vyhodila a koupila krásnýho novýho bezvadnýho a spoustu jiných hraček a ..“ , „Myslíš toho obřího medvěda? Jenomže to už není núny, chápeš?“ pronese máti a povytáhne obočí. Jo, chápu už dokonale. „Mami, vydrž tady, hned jsem zpátky..“

Schody beru po dvou. U popelnic stojí popelářský auto. Nééééé! Panebože, řekni mi, že ještě nevybrali naše popelnice. Hrabu se v odpadcích všeho druhu jak zběsilá a hledám ten pytel plný vyhozených hraček a jiných, podle mě, starých dětských „krámů“. Popeláři na mě civí a kroutí hlavou. Je mně fuk, co si myslí. Za chvíli vypadám podobně jako ti popeláři. Mám ho! Vítězoslavně nesu pytel v rukou jako největší poklad. Jeden popelář si ťuká na čelo „hele vole, panička a hrabe se ve vodpadkách.“, „Asi maj doma všeho málo, vole.“ řehtá se druhej. Je mně to u systému.

„Jak to vypadáš, proboha, holka.. a smrdíš..“ kroutí hlavou máti. „Mám ho mami, mám núnýho, musíme ho vyprat.. rychle, musí ho mít v postýlce, jinak bude smutnej a bude mít na duši šrám!..“, obě se hrabeme v předsíni v pytli a neseme jako svátost malého ožužlaného medvídka bez ouška do pračky, „Jenom, aby se nám v té pračce, nerozpadl..“ podotkne s jistou obavou babička, když vidí ožužlanou oblíbenou hračku svého vnuka. Medvídek absolvuje jízdu pračkou a vysuším ho pak fénem. Postýlku ještě pro jistotu povlékám do důvěrně známého povlečení, které má mrně rádo. Je po večeři a ukládám človíčka ke spaní. Dívá se smutně, drží mě za malíček a hledá očima známého ožužlaného méďu bez ucha. Svírám v druhé ruce malého medvídka a opatrně mu ho položím na polštář, nevím, jaká bude reakce, když je teď vypraný a má jiný „pach“. „Núúúnýýýý“ mrně radostně zatleská a zaboří hlavičku do vybledlého plyše. „Činanej núúúnýý, nyny máma“ směje se mrně a v očích má takovou jiskru a štěstí, jakou umí vykouzlit jen malý človíček. Povídám mu ještě oblíbenou pohádku. Mrně za chvíli pravidelně oddychuje a malá ručička svírá jediné medvídkovo ucho. Myslím, že až do Aše tenkrát slyšeli, jakej kámen mi spadl ze srdce. Dětská duše nesmí mít šrámy, rozumíte? – žádný ! :-)

                                                                   -ed-