NWO aneb když se tesař utne (15)

 Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“

   Streicher byl pověstný tyran. Život, jaký vedl, považovali i nacisté za velmi volný. Měl špatnou pověst, knihovnu plnou pornografie a navíc si dělal nepřátele na každém kroku. O Goringovi prohlašoval, že není otcem svého dítěte, což Goringa rozlítilo na nejvyšší možnou míru. Streichera vyloučili ze strany v roce 1939 pro jeho hnusnou morálku. Byl vypovězen na svůj statek v Pleikershofu u Norimberka.

Přesto, že byl Streicher zapřísáhlým antisemitou, jeho knihovna se skládala nejen z rozmanité pornografie, nýbrž pečlivě sbíral všechny možné židovské knihy, spisy a vzácné rukopisy. Kdykoliv byla ničena nějaká synagoga, nebo byl nějaký rabín vyhozen ze svého příbytku, okamžitě se tam objevil Streicher a zabavoval všechny svazky a písemnosti, které tam našel. Díky této jeho sběratelské vášni se dochovala velmi pozoruhodná knihovna židovských děl, která bez újmy přežila neporušená i zkázu Norimberku. A tak tento židobijec, pro budoucí pokolení, nakonec uchoval velký díl cenné literatury německých Židů.

Dalším štváčem, který obdivoval Hitlera a vstoupil do jeho služeb, byl Dr. Robert Ley. Tento muž byl podsaditý, nízký, holohlavý a břichatý. V začátcích hnutí byl dalším mužem z nejžhavějších stoupenců Hitlera. Své moci dosáhl nikoliv, že by byl snad přímo kvalifikován, nýbrž právě jako odměnu za to, že dovedl vznítit a ovládnout lůzu slovem. Robert Ley byl říšský vedoucí a náčelník německé pracovní fronty.

Ley se zúčastnil první světové války, nejdříve byl vojín, pak poručík letectva, byl vyznamenán a třikrát raněn. Po posledním poranění byl v bezvědomí a když se probral začal koktat a tato koktavost v řeči už mu zůstala. V roce 1920 v Německu dosáhl doktorátu „magna cum laude“. Stal se asistentem na vestfálské univerzitě. Vstoupil do politiky a krátce na to v roce 1924 se stal nacionálním socialistou. Chvíli pracoval i jako chemik, ovšem pro politický nesoulad s nadřízenými odešel a pak už se zcela věnoval jen politice.

Ley byl přesvědčen, že jeho místo v nacistické straně je Boží vůlí a mystikou. U tohoto muže bylo zarážející, že nedokázal vést souvislý dialog. Každý takový pokus ztroskotal a Ley místo dialogu sklouzl k halasnému proslovu. Ley ve svých proslovech sliboval dělníkům 90 marek měsíčně, zlepšení starobního pojištění, že uleví bytové nouzi, sliboval nové domy, automobily, zábavní parky. Stačil Leyův proslov a dělníci opět a znova uvěřili snům, které jim v plamenných a procítěných proslovech tento řečník sliboval. Ley žil naprosto odpoután od reality. Jeho strhující proslovy dokázaly masy dostat přímo do transu. Lidé mu věřili každé slovo. Prostý lid a dělníci fascinovaně hltali každý proslov, který Ley vedl. Přitom Ley věděl naprosto málo o životě obyčejných lidí. Když se mu doneslo, že nálada německého lidu je špatná, odmítal tomu věřit, jako odmítal věřit tomu, že Německo je za války bombardováno.

Ley věřil skoro až v nadpřirozenou moc Hitlera. Měl v sobě neotřesitelnou víru v to, že Hitler nedopustí nic, co by uškodilo německému národu. Ley dokonce napsal knihu přehnaných chvalozpěvů na Hitlera. Hitler dal údajně celý náklad zničit, dochoval se jen jeden exemplář. Ley byl věčný optimista, vitální, vznětlivý, houževnatý a právě pro jeho samovolné emocionální reakce se mnozí jeho spolupracovníci domnívali, že trpí absencí úsudku. Hitler dovedl mistrně Leye využít. Nebylo to těžké, neboť Ley k němu vzhlížel. Dynamický, prudký, neovladatelný podněcovatel lůzy, jakým Ley byl, dokázal podnítit, vyprovokovat pracující lid k práci pro Velkoněmeckou říši. Jeho sny byly i sny davu. Přenášel na ně své vzdušné zámky. Sliboval to, co si možná opravdu i přál, aby se vyplnilo.

Od Roberta Leye se dochoval velmi pozoruhodný politický rozbor, který napsal po druhé světové válce, když byl dotázán - Jak si představuje rehabilitaci Německa. Rozbor, který Ley na toto téma napsal, se jmenuje „Život nebo slávu?“. Politický rozbor je velmi dlouhý, jen pro ukázku si dovolím citovat některé pasáže, které by mohly čtenáře i znalce historie zajímat: „Německo musí žít a chce žít. Tento národ má právo na život..jeho porážka není důsledkem slabosti nebo choroby, nýbrž drtivé převahy protivníků. Německo se nemusí za svou porážku stydět. Musí však bezpodmínečně tuto porážku přiznat a vyvodit z ní závěry... Věk národů skončil. Začíná věk kontinentů. Jednotlivé národy budou hrát jen podřadnou úlohu. V příštích tisíci letech se rozvine boj o udržení a zachování ras. Dva kontinenty ovládají svět – Amerika a Asie, ačkoliv Asie se dočasně skládá ze dvou velkých skupin Ruska a Číny. Považuji Anglii za část amerického kontinentu, neboť bez Ameriky a Ruska by se nikdy nedostala tak daleko. Uprostřed mezi Amerikou a Asií leží Evropa, která je v současné době ovládána zpola tím a zpola oním činitelem. Bohužel demarkační čára probíhá středem Německa a vzhledem k jeho zeměpisné poloze : Kdo ovládá Německo, ovládá Evropu. Proto půjde boj dál, dokud nebude otázka vlády rozhodnuta. Toto, spolu s několika jinými doktrinálními a revolučními otázkami, je moje hluboké přesvědčení..Jen bych rád ještě jednou upozornil naprosto jasně na jednu věc, jestliže se Amerika neujme vedení, ujme se jí Asie..Německo je bez vůdce a pak se musí o někoho opřít, buď o Ameriku nebo Asii. Asie je na pochodu, Amerika musí sáhnout k činům a Německo se musí uchýlit bez váhání a s naprostou důvěrou pod ochranu Ameriky..Nechť Bůh je milostiv, aby vše dopadlo co nejlépe..“

                                                                    -ed-