Démos-demo-demokracie II.

.....„O trestném činu lze říci, že je to bezpráví způsobené v rozporu se zákonem.“ (Aristoteles)....

Amerika se stala první obrovskou multikulturní společností na světě. Zločin nabýval na intenzitě a nevyhýbal se žádné společenské vrstvě ani barvě kůže. V roce 1908 byla v USA založena spolková policie USA známá pod názvem FBI, která měla (mimo jiné úkoly) posílit řady dosavadních strážců pořádku i v tom smyslu, že se zabývala jednotlivými případy intenzivněji a do hloubky. Američané, složení ze všech národností, mentalit a barvy kůže, se teprve učili být jednotným národem. Rozdíly v mentalitě a v chápání demokratismu byly obrovské. Většina lidí nechápala ani přesně pojem demokracie natož pojem trestného činu. Tento stav v rozdílné mentalitě a v chápání pojmů jako jsou demokracie, zákon a právo, přinášel neustále problémy i v uplatňování trestní spravedlnosti. V obrovské multikulturní laboratoři, kde se vše řešilo stylem pokus-omyl-pokus. Vzhledem k tomuto věčnému nesouladu vznikla i tzv. Listina práv. K této listině byly postupem času tak, jak se prohlubovaly a sílily problémy v multikulturním soužití, nabalovány další práva.

Strážci pořádku stejně jako i právníci naráželi neustále na problémy ve správném chápání a uplatňování zákona v praxi. Občané si vykládali právo, povinnosti a svobodu také po svém. V multikulturní společnosti chtěl každý občan svá práva a svobody, že však ze zákona vyplývají i povinnosti a trest za porušení zákonem ustanovených pravidel, na to slyšel málokdo. Pro jedny byl zákon měkký pro druhé byl příliš tvrdý. Společnost se doslova topila v sociálních, rasových i třídních problémech a problémech trestní spravedlnosti. Každý si představoval řízení země dle svých představ a každý měl o demokracii vlastní ideu. Poprvé v historii byly promíchány všechny národy světa a měly se spolu naučit svorně, rovně a dle zákonem nastavených pravidel žít. Otrokářům a otrokům se mělo změnit myšlení a měli se naučit spolu žít jako rovný s rovným. To byl pro zákonodárce naprosto nadlidský úkol. Demokratické soužití všech národností selhávalo, zločinci všeho druhu se rodili jako houby po dešti a kriminalita stoupala nezadržitelným tempem. Korupce se stala neodmyslitelnou součástí celého systému, vymýtit ji se nedařilo nikomu, kdo se o to pokoušel. Rasové i sociální problémy sílily a nedařilo se je usměrňovat, natož zcela potlačit. Zrovna tak, jak na sebe skrz prsty pohlíželi bílí a barevní, tak na sebe pohlíželi bohatí a chudí. Bílí se učili žít bez otroků a barevní se učili žít s nabytou svobodou. Chudí nechápali, proč jsou chudí a bohatí nechápali, proč by měli něco změnit. Bílí trucovali, proč musí spolupracovat s barevnými a barevní trucovali, proč musí spolupracovat s bílými. Každý chtěl vlastní pravidla a své zákonodárce z vlastních řad a zákony dle vlastní představy o demokracii. Rozšiřování ghett a chudinských čtvrtí jen prohlubovalo nenávist, závist, negativní postoj k trestní spravedlnosti, zvýšenou kriminalitu a ztrátu schopnosti se vymanit z morální i existenční bídy. Násilné vzpoury se stávaly běžnou součástí amerického života a tak, jak vybuchovala nakumulovaná beznaděj dospělých, reagovala na tyto negativní jevy i mládež vlastními revoltami. Charakteristické rysy džungle nezmírnilo ani to, že i FBI vyvíjela snahu na velmi aktivní činnost v Jižní a Střední Americe. Jenomže špiclování obyvatel vlastní země nepřinášelo takové výsledky, jaké se očekávaly. Tajná policie sice začala fungovat, avšak kriminalitu se dařilo potlačovat jen velmi málo. Multikulturní organismus si prostě žil vlastním životem a svými pravidly.

Vypracovávání norem „hříchu“ neboli nemorálního chování bylo definování trestného činu jako porušení přirozeného práva. Většina sociologů se soustředila na procesy vzniku trestné činnosti. Jejich předpoklad byl ten, že trestný čin je společenský jev. Prováděly se různé revize, které měly za úkol zmapovat zločin a kriminalitu. Na jedné straně se zákonodárci snažili o právní systém, který bude chránit demokracii a spravedlnost a na druhé straně se veřejnost neštítila účasti na lynčování osob, u kterých se předpokládalo, že spáchali nějaký zločin. Pravda zůstávala u některých zločinů totiž skryta i v soudních síních a tak ani rozzuřený dav se někdy nezajímal o to, zda je lynčovaný skutečným pachatelem. Trestní spravedlnost americkou společnost rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Jedni trvali na právu „oko za oko“ a druzí se dožadovali humánního zacházení se zločinci a spravedlivého procesu, kde vina musí být jasně prokázána. Každý dodatek k Listině práv se rodil v porodních bolestech a v krvi. Humanisté rozdělovali už tak rozjitřenou multikulturní společnost víc, než si mohli vůbec uvědomit.Veřejnost na jedné straně požadovala důsledné dodržování zákonů a na straně druhé zákony porušovala kdykoliv se jí k tomu naskytla příležitost. Díky přebujelé korupci a nedostatečnému chápání zákona, to byl zcela běžný jev. Dalším hřebíkem bylo neustálé vyžadování nových a dalších ústupků, které veřejnost požadovala vecpat do amerického zákona. Jedni požadovali neustálé rozšiřování práv a svobod a druzí naopak přitvrzení zákona, což vytvářelo další hlubokou propast mezi pseudohumanisty a radikály. Každý „moralizoval“ po svém a přitom o oběti trestných násilných činů se nikdo nestaral. Mrtví i přeživší násilných kriminálních útoků zůstávali v pozadí reakčních názorových střetů, které se točily kolem svobody, morálky, práv a demokracie. Veřejnost se přikláněla pokaždé na jinou stranu. Jednou chtěla radikální řez a popravy, jindy zase neřízenou volnost a větší soucit a humánnost. Zločinci se těšili zájmu nejen médií, ale i různých aktivistů, kteří neustále neúnavně bojovali za zrušení trestu smrti a s odporem pohlíželi na zastánce poprav. Zákonodárci dospěli k závěru, že jedinou přesnou definici trestného činu lze tedy zformulovat jen z právního hlediska. Trestný čin jako takový je zaviněné opominutí nebo jednání porušující trestní zákon, které je spáchané nezdůvoditelně a neobhajitelně a které stát sankcionuje jako přečin či zločin.

Právníkům všech úrovní znalosti práva nastaly zlaté časy. Pohybovat se mezi zákony jako baletka, to byl úkol prestižních i začínajících právníků, kteří si z obhajob zločinců vytvořili doslova beránku otřes se, spravedlnosti mlč. Čím více rostla prestiž advokátů, tím více rostla naděje zločinců, že vyjdou ze soudní síně volní nebo s mírným trestem. Obhajoba zločinců se stala byznysem a dalším prostorem pro korupci v trestní spravedlnosti. Mafiáni všeho druhu si mnuli ruce. Obhájci baletili mezi zákony, hledali skuliny, protože prostě věděli, že je najdou. Žalobce zaměstnávala čím dál větší práce s usvědčením zločinců a předkládáním nových a nových důkazů viny. Když přibyl i zákon o kaucích, leckterý zločinec „zamával“ soudci a odešel. Stávalo se častým jevem, že než byl takový zločinec znovu předveden, po nashromáždění dalších relevantních důkazů, stačil ještě napáchat další zlo. Většina méně závažných zločinů a přestupků proti veřejnému pořádku se nikdy do soudní síně nedostaly. Korupce bujela přímo v ulicích, kde se to řešilo úplatkem nebo nějakou protislužbou (prostituce, informátoři z podsvětí, drogy atd.) přímo na místě se strážcem pořádku. To mělo za následek vznik mnoha hnutí a organizací, které braly spravedlnost do svých rukou. Jejich členi nevěřili nikomu a ničemu, řídili se vlastními ideály a představou o konání spravedlnosti. Napjatou situaci ve společnosti ještě přiostřoval politický i ideologický boj, politická korupce a nezaměstnanost. Veřejnost v multikulturním chaosu reagovala násilím vždy, jakmile šlo o sebemenší zmíňku od vrcholových politiků země, na koho je třeba si posvítit. Společnost vítala jakoukoliv záminku, aby mohla rozpoutat nějaký hon na čarodějnice. Bylo vcelku jedno, jestli budou lynčovat alkoholika, homosexuála, komunistu nebo někoho dalšího. Nálepka byla vystavena a hon začal. Jakákoliv záminka k honu na škodnou zaměstnala většinu občanů natolik, že se přestali zajímat o skutečné problémy v demokratickém systému. Jedni bojovali za práva lynčovaného a druzí ho lynčovali. Nepřátelské štvavé kampaně byly trvalou součástí boje. Rozdmýchávání nepokojů oproti úsilí o zachování míru a klidu mělo svůj cíl. Odvádět pozornost od každodenních projevů prohlubující se všeobecné krize ve společnosti.

Frustrace pramenící z diametrálně odlišných sociálních a morálních podmínek i rozdílné mentality, ideologické bojůvky v nesourodém demokratickém společenství, kde mohli působit členi nacistické strany vedle homosexuálního či barevného hnutí či strany mladých komunistů nebo aktivistů s jejich propagacemi za život, za ekologii, za drogy, za růžové ponožky, za volný sex, za zrušení poprav apod., se prohlubovala. I když Američani navenek pro celý svět vystupovali jako vzor demokratického multikulturního státu, jejich demokracie a trestní spravedlnost byla neustále v krizi. Amerika byla zemí, kde jste mohli založit jakoukoliv stranu či hnutí. Nikdo se nezajímal o to, že tyto stále nové prvky vnášejí do věčně rozhádané a frustrované společnosti další a další problémy. Vstupy stále nových a nových aktivistů s dalšími požadavky a svobodami přiostřovaly už tak napjatou situaci a rozdmýchavaly další nepokoje a násilí. Každý jedinec si morálku, svobodu a právo představoval po svém a jakmile získal nějaké přívržence, okamžitě založil hnutí a vytáhl do boje.

Na politické scéně bývalo také rušno i vzhledem ke skutečnosti, že v Americe se od jejího vzniku vystřídalo množství prezidentů. Někteří byli ovšem i zavražděni. Zločin z ulice prorůstal stále výš. Amerika po druhé světové válce začala vyvážet svůj demokratismus do okolního světa bez ohledu na to, že v její zemi prakticky nefungoval. Vždy si našla nějaký důvod, který byl přednější, než řešení vlastních palčivých problémů s vlastním národem a kriminalitou. Zametání vlastního prahu než půjdeš kárat ostatní o nepořádku - tohle Američani neznali. Proč zametat vlastní prah, když mohou zametat prahy celého světa.

Ameriku převážně živil zbrojařský a filmařský průmysl. Díky poválečnému chaosu po druhé světové válce získala Amerika neuvěřitelné množství skutečných odborníků, kteří se tam usadili z rozmanitých důvodů. Američany moc nezajímalo, jestli je to válečný zločinec, nebo frustrovaný vědec nedoceněný komunistickou stranou nebo jinou stranou, či socialista toužící po volnějším způsobu života a větší finanční injekci pro své pokusy. Potenciál tvořivé, hlavně vědecké, kreativní inteligence, totiž Američani zoufale potřebovali. Bankéřů a obchodníků měli dostatek. Uměli politikařit a válčit, byli zběhlí v korupci i populismu, v kriminalitě, v počtu zbraní na osobu a v největším počtu všemožných aktivistů, hnutí a různých organizací. Sjížděli se k nim mafiáni z celého světa, ovšem co se týkalo pracovitých špičkových kapacit v určitých oborech, nebyli na tom zrovna nejlépe. Znuděná bohatá třída, vygenerovaná z multikulturního národa před druhou světovou válkou, jim potřebný vědeckointelektuální potenciál zaručit nemohla. A v ghettech či chudinských čtvrtích špičkové vědce nikdo nehledal. Amerika ví, že herec se prostě hledá líp než vědec. I díky pracovitým zahraničním vědcům a odborníkům z různých oborů z celého světa, se z Ameriky stala největší velmoc po druhé světové válce. Příliv hlavně válečných a poválečných špičkových mozků a pracovitých lidí byl pro USA naprosto zásadní. Bez druhé světové války by se dodnes možná topila ve „Velké krizi“ a rozhodně by zůstala jen typickou baštou a útočištěm nejrůznějších zločinců ze všech koutů světa. Amerika potřebovala vyvážit populaci. Je skvělé mít hodně vojáků, špičkově vyzbrojenou armádu, atomové bomby, báječný Hollywood, skvělé tajné služby, co je to však platné, když nemáte potřebný potenciál na další, důležité věci. Přestože Amerika za války i po válce doslova vyzobávala pracovité, nadané jedince odevšad a skoro z každé země si přitáhla do svých řad nějakého vědce. Přestože to bylo hlavně díky tomu, že její systém byl v podvědomí světa zářivý, a že někteří prchali z různých důvodů z vlastních zemí, nebo se do nich po válce nechtěli vracet. A přestože ty nejlepší dokázala i královsky zaplatit. Přesto se ve struktuře jejího vzoru demokratismu a trestní spravedlnosti pro milióny obyčejných Američanů moc nezměnilo.

Chudinské čtvrti a ghetta rostly dál přímo úměrně k tomu, jak bohatla vyvolená elita národa. Představy, že všichni mají rovné šance a stejná práva, byly chimérou. Problémy s kriminalitou se povážlivě kupily. Strážci pořádku sice pravidelně posilovali své řady, přesto jejich praxe v ulicích byla pod neustálou palbou kritiky administrativních teoretiků i veřejnosti. Tento nesoulad v chápání teorie a praxe se mnoho policistů snažilo řešit po svém a docházelo buď k nepřiměřenému zásahu při zatýkání, anebo naopak k velmi mírnému, nebo vůbec k žádnému zásahu proti právu a pořádku. Navíc se policisté potýkali s neustálým tlakem veřejnosti. Byli obviňováni ze znevýhodňování každého, kdo se dostal do hledáčku bojovníků za lidská práva a byl momentálně pod jejich „ochranou“.

Udržovat pořádek, právo a spravedlnost se stávalo pro mnoho strážců pořádku často doslova noční můrou. Když přitvrdili, byli okamžitě káráni, když projevili jistou benevolentnost, byli opět káráni. Najít nějaký kompromis při uplatňování práv a pořádku dle platného zákona, aniž by se strážce pořádku nedostal do palby kritiky nějaké strany, se málokdy podařilo. Jejich situace nebyla vůbec záviděníhodná. Média a bojovníci za lidská práva a svobody jim byli neustále v patách. Dodržovat nekompromisně zákon a zároveň nepobouřit veřejnost tvrdými zásahy, se stávalo čím dál větším problémem. (Ovšem zkuste honit agresivního ozbrojeného zločince s kytkou v ruce, anebo ho přátelsky přesvědčit láskou a pravdou, ať se jde sám udat. Kdo tohle dokáže měl by být prezidentem Zeměkoule). Ani obhájci obviněných z trestného činu nezaháleli. Jejich praktiky, s kličkováním v zákoně a hledáním skulin, nepolevovaly. Všechny tyto aktivity měly za následek, že se jednoduché zákony stávaly pod tíhou neustálých změn, požadavků a dodatků rozsáhlejší, složitější, nepřehlednější a výklad práva a jeho uplatňování se posouval z roviny obyčejné spravedlnosti do roviny kdo z koho. Případy obětí justičních omylů, ke kterým občas opravdu došlo, sloužily jako ochranný štít pro skutečné zločince, kteří se snažili poukazovat za všech okolností na svou nevinu. Obvinění zločinci mátli svými výroky širokou veřejnost. Někteří začali pochybovat o jejich vině dokonce i tehdy, kdy byly nahromaděné důkazy proti obviněnému z trestného činu zcela zřetelné.

Národní strategie na snížení kriminality pokračovala. Na pozadí pouliční kriminality, násilí a pouličních protestů se objevil i fenomén strachu ze zločinu jako otázka veřejného zájmu. Aby se tento strach ze zločinnosti efektivně snížil, hledaly se prapříčiny trestné činnosti. Asociace amerických právníků dala trestní spravedlnosti název „nesystém“ v důsledku neúspěšného fungování a nedostatečné koordinace. Jednota cílů a organizovaných vzájemných vazeb mezi soudy, policií a nápravnými zařízeními nefungovala, anebo fungovala neefektivně. Jednotlivé součásti systému trestní spravedlnosti si totiž málokdy uvědomovaly dlouhodobé cyklické důsledky své činnosti.

-ed-

(Update 18.4.2017)