Přesto, že tento můj článek zřejmě vyvolá silnou kontroverzi, rozhodla jsem se ho po zralé úvaze uveřejnit i na svém profilu. A vypůjčím si jeden citát od Jana Campbella: „Souhlasu netřeba.“
Lidovky nedávno otiskly článek - Patočkově filozofii dějin nelze vytýkat eurocentrismus. Je ovšem nutné obrátit lesklou minci a podívat se na druhou stranu. Článek se zmiňuje o výsleších StB a „mučednické“ smrti filozofa Patočky, o Chartě 77, o objevení lidské svobody. O jiných, podstatných skutečnostech k pochopení tehdejší složité situace mezi Východem a Západem, však ani slovo. O vytváření protisocialistických center v tehdejším ČSSR, o úsilí vytvořit kontrarevoluční platformu CIA a BND, o tom se mlčí.
Wall Street Journal v červeneci 1968 otiskl - „Amerika je čímsi jako kmotrem Československa. V duchu celosvětového boje USA proti mezinárodnímu komunismu máme tu co dělat s národem, který se pokouší osvobodit z pout komunismu i když zatím minimálně zůstává komunistický. Tento vývoj je pro zájmy USA velmi důležitý. Mohl by změnit celý poměr sil v Evropě.“
Vědecký socialismus se vůbec nehodil do původní koncepce, kdy se v budoucnu počítalo se soustředěním i evropských socialistických států do celku EU a pod zcela odlišnou jednotnou doktrínu. Tehdejší komunistický blok pod vedením SSSR neumožňoval totiž globalismus se všemi jeho specifickými prvky ani neumožňoval volný pohyb osob, kapitálu a masovou migraci, natož změnit poměr sil v Evropě. Šlo tedy o tzv. „užitečnost“ jednání, kdy bonnský režim vycházel z předpokladu legalizace boje za odstranění socialismu a zbavení se tak i komunismu jednou provždy. Dle Marxe totiž socialismus měl přirozeným vývojem přejít v komunismus. Tzv. odumírání donucovacích nástrojů státu, jak předpovídal Marx, se ovšem nikdy neuskutečnilo. Tudíž Marxův komunismus v pravém slova smyslu nikdy v žádném státě neprobíhal. Nacionálně svébytným národům v Evropě už se měl brzy změnit status quo.
Nadace Friedricha Eberta spravovaná západoněmeckým SPD udržovala styky s novinářskými a spisovatelskými kruhy v Československu a s některými filozofy. Věnovala na tuto činnost nemalé finanční prostředky. Počítalo se s tím, že bude založena sociálně demokratická strana ČSSR, která měla za úkol být politickým střediskem kontrarevoluce. Už tenkrát se jednalo o rozkladnou propagandistickou činnost proti tehdejšímu politickému systému, který razil odlišnou ideologii a vlastní hospodářství. Nemíním se zde zabývat tím, zda byl minulý systém v ČSSR dobrý nebo špatný a zda měl někdo více nebo méně toaletního papíru. To totiž není předmětem mého bádání a už vůbec ne hlavní myšlenkou. Jde tu v prvé řadě o platformu, která probíhala už od padesátých let minulého století a která vyvrcholila v ČSSR až v roce 1989 tzv. „nenásilným povstáním“ známějším pod názvem „sametová revoluce“. Revoluce měla mít pokojnou, liberální formu, aby nedošlo ke krvavé občanské válce a násilnostem, které takovou válku provází. Jednalo se tedy o tzv. převrat pokojnou cestou. Ideologické působení hlavně na intelektuály a studentskou mládež se osvědčilo. Student vysoké školy totiž nepředpokládá, že by někdy makal ve fabrice u pásu.
Důležitými spouštěči pro budoucí „nenásilné povstání“ a nové uspořádání Evropy byly i pamflety „Manifest 2000 slov“ a „Charta77“. Těžko dnes odhadovat, zda si všichni tehdejší chartisté vygenerovaní z řad umělců, filozofů a spisovatelů uvědomovali, k čemu v blízké budoucnosti má dojít. Zda měli vůbec nějaké povědomí o konceptech, které vznikaly po druhé světové válce a ve kterých se vize soustředily i na budoucí multikulturalismus, migraci, genderismus, odstranění centrální demokracie a plánovaného hospodářství, zdokonalení robotizace a nástup průmyslu 4.0. Že neototalismus a terorismus bude fenoménem 21. století? Že v ulicích evropských měst budou jezdit a chodit volně teroristé a budou páchat násilné a kruté činy? Nadčasoví spisovatelé, kteří něco „tušili“ a z jejichž děl byly dokonce přímo převzaty i některé metody, byli Anthony Burgess, Aldous Huxley a George Orwell.
V socialismu minulého století by se rovněž nedaly plně uplatňovat zákonité mechanismy, které vyplývají např. ze smluv typu LS, TTIP apod., či vláda nadnárodních korporací nebo potlačení suverenity národních států a jejich vlád. V socialismu nebyl ani prostor pro jakékoliv náboženské převraty, pro toleranci jakéhokoliv náboženského či politického směru, který by ohrožoval socialismus. Změnit režim tedy bylo možné jedině silným ideologickým působením na všech úrovních, revolucí, terorem nebo válkou. V případě budoucích změn se už nepočítalo s dělníky jako hlavní vedoucí údernou silou společnosti. Proto hovoříme o tzv. „nenásilné revoluci“. Tehdejší pluralismus měl spočívat v legalizování protisocialistických a kontrarevolučních organizací a klubů z řad intelektuálů (např. KAN, Club231 apod.) a vytlačením dělnické třídy na okraj společnosti. V technologicky vyspělé plutokratické společnosti už není žádoucí, aby vládla tzv. dělnická třída – třída pracujících. Vývoj společnosti totiž určují objektivní zákonitosti a pluralismus popírá jejich existenci či jejich poznatelnost. Navíc samotné plutokracii se v socialismu nedaří silně zahnízdit a v nějaké beztřídní a rovnostářské společnosti by nepřežila, to je prostě holý fakt.
Proklestit si cestu pro odlišnou ideologii tehdejším socialistickým režimem a trvale zakořenit s jinou demokratickou filozofií v socialistických zemích, kde vládla tzv. dělnická třída a silné odbory, kde měl každý práci, bezplatné vzdělání a zdravotní péči, to je věru běh na delší trať. Změnu takového systému nelze provést nějakým bleskovým pučem přes noc. Socialismus měl silnou základnu a převahu obyčejných pracujících, ti si na teoretizování a filozofování nehrajou ani nejsou majetní. Jejich ideologie je po staletí stejná - chtějí žít v míru, chtějí si vydělat, uživit rodiny a zajít si na pivo. Dělníci se prostě přes noc nestávají eurokraty z přesvědčení a jejich „filozofii“ dějin také nelze vytýkat eurocentrismus.
-ed-
(update 19. 6. 2017)
