Jak jsem "pokřtila" ruského generála

První zaměstnání někdo považuje za něco, co jaksi automaticky vyústí do další životní etapy po úspěšném či neúspěšném studiu na nějakých školách. A jak to tak bývá, ne každý dělá práci jakou si vysnil či představoval.

Moje první práce byla pro mě naprosto úžasná záležitost. Bylo to v mém dosavadním životě něco úplně nového, inspirujícího, vzrušujícího, prostě paráda na entou. Měla jsem pocit neomezené vládkyně vlastního života. A hlavně, vždyť za necelý měsíc mě čekala moje první výplata. Chápete? Vlastní vydělané peníze, no, není to báječný? Už žádné šprtání, už žádné sezení v lavici, už žádné taháky pod silonkami, už žádný profesor, co mi ničí život Pythagorovou větou a takové nějaké vektory jsem považovala za největší trest v mém studijním životě, účetnictví mě děsilo svou suchopárností, těsnopis mě taky moc nebavil, i když jak jsem později v praxi uvítala, hodil se převelice k šifrování vlastních poznámek, když jsem chtěla, aby je jen tak někdo nepřečetl. Už týden jsem měla vlastní práci, vlastního šéfa, vlastní kancelář, o kterou jsem se dělila s věčně nabručeným, o hodně starším kolegou, panem inženýrem-projektantem, který zpracovával různé výpočty a kouzlil veliké, na milimetr přesné, výkresy na obrovské rýsovací prkno stojící impozantně v rohu kanclu. Výkresům jsem sice za mák nerozuměla, ovšem přišlo mně to naprosto interesantní a slo-ži-té. Kancelář jsme měli malinkou, vešli jsme se tam prakticky jen my dva, dva stoly, dvě vrzající židle, malé a cigaretami propálené ušmudlané křesílko a hlavně to obrovské převeliké rýsovací prkno, které ve mně vzbuzovalo fakt respekt. Všude se válely výkresy, náčrty, a na zašlém oprýskaném parapetu v okně umírala jedna schnoucí kytka v květináči. Oknem byl výhled na nějaký dvůr, který jsem ještě neměla vůbec prozkoumaný, a který sousedil se středně velikou továrnou na výrobu čokolády. Kancelář našeho šéfa byla naproti přes úzkou chodbičku. V kanceláři jsme sdíleli i malinkaté umyvadlo, což byla parádička veliká, páč některé kanceláře ho neměly a tak si pracanti museli chodit pro vodu až do umyvárny o patro níž. Umyvadlo v kanclu byl prostě prvotřídní luxus a hodně kolegů nám ho závidělo. Občas někdo zaklepal a s omluvným úsměvem se zeptal, zda si může natankovat vodu (nechtělo se jim šlapat schody o patro níž a pan inženýr to nesl velmi nelibě, páč nesnášel, když ho někdo vyrušoval při práci). Na svém pracovním stole jsem měla stolní kalendář, telefon, lampičku, velké ořezávátko na tužky, které bylo přišroubované ke hraně stolu, elektrický psací stroj (to byla, panečku, nějaká vymoženost!) a pracovní plochu stolu pokrývala skleněná deska. Pod to sklo jsem si hned vystavila své oblíbené herce a zpěváky a když to viděl můj kolega brůča (tak jsem mu v duchu říkala), podrbal se tužkou v uchu (to dělal často) a pak s ní ostře zaťukal na skleněnou desku a pronesl laskavým barytonem: „Tohle tedááá nevím..tohle tedááá neprojde..tohle tedááá asi bude někomu trnem v oku..“ Mně to bylo u systému. Přece někomu nemůže vadit pár fotek nějakých?

Můj první šéf byl doktor. Doktor práv, aby bylo jasno. Byl to přesně ten právník, co vystudoval práva na Karlově univerzitě a nakonec se zahrabal v podniku jako hlavní vedoucí naší sekce. Velel celému našemu podlaží a zastával i funkci podnikového právníka. Já jsem mu byla přidělena jako budoucí sekretářka na dobu neurčitou, kterou zaučí nynější sekretářka, na které už bylo vidět pokročilé těhotenství. Zatím jsem se rozkoukávala, neměla jsem skoro nic moc na práci a tak jsem rovnala výkresy kolegy brůči, což ho dohánělo k šílenství, páč vždycky když přišel z kantýny, měl všechno perfektně srovnané a já stála v pozoru a usmívala se jak měsíček na hnoji a čekala jakože pochvalu. Spráskl ruce pokaždé, když jsem mu uklidila stůl, nebo srovnala ten šílenej chaos kolem prkna, a pokaždé k tomu pronesl (mou oblíbenou) větu svým příjemným barytonem:“Děvče, děvče, proč mně tady vždycky uděláš takový bordééél?“ tykal mi a mně to nevadilo. Brůča byl klasický chaotik, svůj chaos miloval a dokonale se v něm vyznal, a jakmile jste mu uklidili byť jen malinko cokoliv, považoval to za bordel a už nemohl nic najít. Časem jsem to pochopila a uklidila mu vždy jen když jsem chtěla, aby zase spráskl ruce a pronesl tu větu, která mě prostě bavila. Brůča toho moc nenamluvil, ovšem byl to moc hodnej člověk. Nikdy mě za nic nepokáral, nikdy nezvýšil hlas, každou chvíli mi podstrčil nějaký bonbon nebo čokoládu či pomeranč a jednou mi dokonce přivezl z Indie pravej indickej šátek, byl tam tenkrát na pracovní cestě, což byla událost roku. Vlastně jsem ho nikdy neviděla ani zuřit, na rozdíl od šéfa.

Byl pátek, poslední den mého prvního týdne v mé první práci. Na stole zařinčel telefon. Brůča se natáhl přes stůl a zvedl sluchátko, něco zadrmolil, asi pozdrav a pak jen tiše poslouchal a drbal se tužkou v uchu. Já jsem pozorovala holuby na okenní římse a představovala jsem si, že by bylo hezký, kdyby na tom šedivým neutěšeným dvorku dole rostly nějaký stromy. Podzim je přece krásnej měsíc a barevnej, což se o žalostným tmavým dvorku říci nedalo. Najednou se rozrazily dveře a v nich stál šéf. „Slečno! Už máte hotové ty výkazy, co jsem vám zadal?“. „Ano mám, tady..“ podala jsem mu je v červených deskách a on to přelétl očima, pronesl něco jako „ech..ehm..hmm..“ a odkráčel. Kdyby řekl děkuji, asi by mu upadla huba. Nevadilo mně to, byl přece pátek a blížil se víkend, jupííí! Teprve teď jsem si všimla, že kolega dohovořil a zírá na mě. „Tedááá, mám echo, jede sem ruská delegace, tedááá budou tu za hodinu.“. Hm, ruská delegace no a co já s tím? To se nás přece netýká, my jsme malí páni, pomyslela jsem si a než jsem to stačila artikulovat nahlas, kolega doplnil: „Tedááá, aby bylo jasno, jedou k nám.“, bylo mně to u systému, ať přijede třeba mimozemšťan, já jsem tu teprve týden a mě, mladou holku, do toho zatahovat nikdo nebude. Jak šeredně jsem se zmýlila jsem pochopila hned vzápětí. Tentokrát zadrnčel telefon mně na stole. „Slečno, pojďte ke mně..“ znělo to dost suše. „Ano, soudruhu vedoucí, hned jsem tam.“

Ruská delegace se přiřítila v nablýskaných vozech kolem půl jedenácté dopoledne, celý podnik byl vzhůru nohama, všichni pobíhali sem a tam, všude se smýčilo ještě i ve chvíli, kdy už vozy stály před podnikem. Šéf byl nervozní, jako nevěsta před svatbou, dohadoval se velmi hlasitě a rozčileně s náměstkem v přijímacím parádním salonku, který byl vyhrazen pro vzácné hosty. Zaslechla jsem jen útržky dialogu, něco jako..“..ta nemůže..těhotná..neblázni ta mladá žába..ne ne to nezvládne..krátce chápeš..prostě musí..to bude průůůseeer..nebuď hysterický..sověty zvládneme..“ nebyla jsem z toho hovoru vůbec moudrá a vlastně mně bylo šumák, co si tam povídají. Prohlížela jsem si plné dva stolky chlebíčků a zákusků v jakési přípravně všech dobrot a nápojů, kterou provizorně zřídili narychlo z jedné málo vytížené kanceláře a přemýšlela, jestli na mě taky něco zbyde. Zrovna, když jsem si představovala, jak ve mně mizí chlebíček s uherákem, zahřímal hlas mého šéfa: „Slečno, pojďte sem laskavě, hned!“. Sbohem chlebíčky.. „Tady soudruh náměstek si vás, slečno, ehm, vyžádal na tu recepci co tu bude probíhat.. až jaksi ehm.. ta delegace ukončí prohlídku podniku.. ehm a bude pohoštění..že soudruhu náměstku..", soudruh náměstek zaujatě pozoroval svou špičku nablýskané boty a pořád kýval hlavou, "..a takže ehm..no..moje sekretářka jaksi je těhotná, že, a nemůžeme po ní chtít, aby obsluhovala delegáty..ehm vy budete obsluhovat ty hosty, ehm, rozumíme si?“. Dívala jsem se na ty dva spiklence a chtěla jsem říct rezolutně „ne“. Ovšem řekněte „ne“ dvěma šéfům, že? Začala jsem taktizovat v domnění, že mi to třeba vyjde. „Já ovšem soudruzi nemám jaksi zkušenost s obsluhou nějaké cizí delegace, totiž nejsem ani přece servírka.“ zkusila jsem bránit svou pozici stůj co stůj. Marná snaha. Bylo rozhodnuto. Dostala jsem přesné pokyny, ze kterých se mně ježily všechny chlupy na těle a měla jsem ještě asi slabých 15 minut na to, abych se psychicky připravila na první nejdůležitější úlohu svého mladého profesního života a rychle jsem se snažila si i osvěžit paměť co se týkalo ruského jazyka. My guljáli v parke, hmm, to asi nebude to pravé. Vzhledem k tomu, že sekretářka mého šéfa byla opravdu v pokročilém stavu těhotenství, padla karta černého Petříka na mě. Měla jsem totiž obsluhovat sovětskou delegaci, usmívat se a dělat prostě všechno proto, aby ta delegace získala ty nejbáječnější pocity z návštěvy našeho prosperujícího podniku.

Všechno probíhalo podle plánu. Brůča mi řekl, ať jsem v klidu, ať nejančím, že to zvládnu, že to není žádná věda obsluhovat nějaký potentočkovaný sovětský papaláše. Jo, jemu se to mluvilo, když nikam nemusel se jít natřásat jako obsluha. Dával mně rady ohledně ruského čaje a ptal se, zda umím vůbec servírovat správně čaj. Jak mám asi vědět, jak pijou Rusové čaj? Šmarjááá, tohle mně fakt scházelo. Celá chodba pracantů naší sekce byla nalepená na oknech v úzké podlouhlé chodbičce, páč sledovali parkoviště, kde se rojili sovětští delegáti. Vtom někdo v chodbičce oznámil, že tohle nejsou jen tak nějací vobyčejní rusáci, ani delegáti, jelikož mají uniformy a že ten v čele je dozajista nějakej hlavoun drsnej generál. Brůča stál vedle mě a prohlásil, že tohle není fakt samo sebou, a že tohle je tedááá divný, proč by do fabriky chodil nějakej generál, když může navštívit kasárna? Všichni jsme se divili s ním, tohle byla prostě záhada. Pak další hlas prohlásil, že tohle není možný, že delegace nechodí v pátek, ale v pondělí a že to smrdí a že bysme si měli dát majzla. Když jsme zaslechli první dozvuky kroků na schodech (páč náš podnik žádný výtah neměl) rozprchli se všichni do kanclů tak bleskurychle, že to bylo neuvěřitelný.

Vklouzla jsem do přípravny, kde bylo narváno, páč tam ženský připravovaly různé pochutiny na velké tácy. Na chodbě už byl slyšet hlahol, mužské hlasy se prolínaly a jejich intenzita sílila, jak se blížili všichni ti delegáti směrem do přijímacího, slavnostně vyzdobeného salonku. Před nimi poskakoval na schodech malý hubený človíček v šedém obleku, pořád si otíral čelo a drmolil rusky tak rychle, že jsem mu stěží rozuměla. Bylo mně všelijak. Každý nervík v mém těle byl nevím proč napjatý, jako struny na kytaře. Jen mně na ty nervy zahrát. Brůča strčil hlavu do dveří přípravny a nenápadně mi pokynul, jakože už to začalo. Nějaká žena mně strčila pod nos obrovský tác s ještě víc obrovitou konvicí, prý samovarem, plnou horkého čaje, takže jsem se ve finále za tím tácem úplně ztrácela a jenom jsem se modlila, ať ho donesu v pořádku na místo určení. Brůča mi víc otevřel dveře, abych vůbec prošla a na znamení soucitu se mnou, poznamenal, že mi drží tedááá palce. Lepší malá útěcha než žádná, žejo. Cestu chodbičkou ke dveřím salonku jsem zvládla a tam už mi někdo otvíral dveře dokořán a za nimi stál můj šéf a ostře mi sykl do ucha, abych ten čaj nalévala jako prvnímu tomu generálovi. Vý-bor-del-ně! Tak generálovi, copak já vím, kterej z nich je generál?!? Instinkt mi napověděl, že to bude asi ten, co má nejvíce různých frček a vyznamenání na hrudi a který je v živém rozhovoru s náměstkem. Zamířila jsem opatrně jeho směrem a soustředila se pekelně na vlastní chůzi. Ten tác s tou konví byl fakt těžkej, nejsem prostě žádnej kulturista.

Všichni přítomní v salonku byli v příjemném družném hovoru a já už pomalu brzdila chůzi u křesílka, ve kterém seděl nejdůležitější host dne, tedy asi generál. Vedle křesílka trčel z jedné strany stojací popelník v parádním provedení a kousek od něj stál odkládací servírovací stolek, na kterém už se pyšnily v řadě krásně ručně malované porcelánové hrnečky na podšálcích, uznalý sběratel by prostě zaplesal. Generál byl v přátelském hovoru zrovna s naším náměstkem a ještě jedním panem soudruhem, ze kterého se vyklubal ředitel celého podniku, leč to já ještě nevěděla, páč jsem ho ještě neměla možnost vidět. Hovořili rusky a vypadali spokojeně. Možná mě ani nezaregistrovali a tak jsem odložila tác vedle hrnečků. Začala jsem nalévat čaj a poslouchala nenápadně, co si povídají, stejně šlo jen o zdvořilostní fráze, které jsou nicneříkající. Už jsem se otáčela s hrnečkem plným horkého čaje přímo ke generálovi a než jsem stačila říct vůbec první slovo, škobrtla jsem nešťastně o třínožku, která byla podstavcem pro salonní popelník. To co následovalo byla prostě katastrofa nejvyššího kalibru. Snažila jsem se vybrat krok, abych nespadla přímo do klína soudruha generála, ovšem hrnek s horkým čajem už jsem nedokázala udržet. Celý obsah hrnečku se vylil mezi generálovy nohy. Tekutina se začala vsakovat do nažehlených kalhot a tvořila tmavé skvrny. Všechno se odehrálo v naprostém mžiku. Šálek dopadl na zem na perský koberec a já čekala řev, páč když vám do klína někdo vylije horký čaj tak zařvete, to je logické. Ovšem nastalo úplné, mrazivé ticho. V salonku by byl slyšet spadnout špendlíček na zem. Všichni v tu ránu zmlkli a všechny zraky se upíraly na MĚ. Generál mlčel, vůbec nezařval, jen sotva slyšitelně sykl, škubl sebou a díval se mezi své nohy. Nikdo se ani nepohnul. Všichni stáli jak přimrazení, zaseknutí, přesně jak v té pohádce o šípkové Růžence. Cítila jsem jak se uvnitř třesu, tohle je můj konec, to je definitivní konec mého mladého života, sbohem moje práce, sbohem svobodo, sbohem můj první plate, sbohem živote, skončím na popravišti na šibenici, v lepším případě skončím v pracovním lágru, o kterém mi vyprávěl dědeček, když jsem byla ještě na základce a učili jsme se tenkrát o druhé světové válce. Ve vteřině mi prolétl hlavou celý můj dosavadní krátký život a vůbec se mně nechtělo umřít. Generál zvedl pomalu hlavu a podíval se na mě velmi tvrdýma bleděmodrýma očima zpod hustého, skoro bílého, obočí. Teď mě zastřelí, určitě mě zastřelí, blesklo mi hlavou. Takže je to jasný, jsem už dočista mrtvá. Sbohem mami, tati, mám vás ráda..Dívala jsem se mu provinile do očí, neuhnula jsem pohledem i když ve mně byla dušička úplně miniaturní a přesto jsem najednou cítila, že jsem podivně klidná. Slyšela jsem se jakoby zdálky jak říkám něco jako „izvinítě pažálsta..“, chtěla jsem ještě něco dodat na omluvu, hledala jsem v duchu slova v ruštině jak nejlépe se omluvit a vtom se ten chlap generálskej zčistajasna doširoka usmál a ukázal, na svůj věk, vcelku zachovalej chrup. Zírala jsem jak blázen (zřejmě zírali všichni v sále), páč on se prostě doširoka usmál, což bylo něco, co absolutně nikdo neočekával a všem to určitě vyrazilo dech víc, než kdyby mě na místě zastřelil. Pak se pomalu důstojně postavil a řekl velmi sytým a hlubokým hlasem tak, aby to všichni slyšeli: „Nó éto ničevó, vsjó charašó děvočka, ty maladěc.“ a poplácal mě srdečně po ramenou jako bych byla chlap. Málem mi to podlomilo nohy, statečně jsem to ovšem ustála. Napětí v salonku úplně povolilo, ozvalo se šumění, lidi se začali hýbat a já jsem tam stála jak tvrdý ypsilon a pořád jsem nemohla jaksi vstřebat, že neumřu, a že možná nepůjdu na popraviště ani do gulagu, ani nepřijdu možná o svou první práci, a že ten ruskej generál měl prostě dobrej den, anebo když viděl můj zoufalej výraz mučedníka, tak si možná řekl, že není nutný mně zničit život. V každém případě, ať jeho pohnutky byly už jakékoliv, pokaždé když vidím někde servírovat čaj, vzpomenu si na bleděmodré oči starého ruského generála a na jeho široký úsměv, který ho musel stát tenkrát opravdu velké sebezapření. A moc by mě zajímalo, co se mu tenkrát odehrávalo v hlavě, páč v mojí hlavě dodnes zní jeho památná věta: „Nó éto ničevó, vsjó charašó děvočka, ty maladěc..“.   :-)

                                                                    -ed-