Sofie (pokračování 8)

Tento příběh je smyšlený a odehrává se na smyšleném místě. Smyšlené jsou i postavy, jejich jména a události v něm a jakákoliv podobnost se skutečností je zcela náhodná.  

David se převaloval na pohovce s cigaretou v ústech. Vyhasla a jemu to bylo fuk. Myslel na Sofii. Co asi dělá, určitě už spí a on nemůže zabrat. Žmoulal v puse filtr. Proč ji nemůže dostat z hlavy? Co má napsaný v těch zelených očích? Bere mu to klid i spánek. Ne, nemůže se přeci nechat zasáhnout emocemi, to by mu tak chybělo. Sám si je tím vinen. Proč se jen nemůže zbavit myšlenek na ni? Nemusel tam chodit, mohl si dát tu zatracenou kolu jinde. Vzpomínal, kdy o ní slyšel poprvé. Lovil v paměti všechno, co mělo souvislost s tím jménem. No ano! Ten večírek u Sama přece! Zprudka se posadil, zíral před sebe a mozek mu jel na plné obrátky. Cigareta se mu přilepila ke rtu. Opatrně ji vyndal a zahodil do popelníku. Není to tak dávno, co Sam Hogen pořádal večírek, sešla se tam vybraná společnost, pozvaná byla i slečna Sofie Swelová. Všichni se dostavili i s pozvánkou, jen slečna Sofie jaksi chyběla. Nepřišla. Sam nebyl ve své kůži, neustále kontroloval čas, díval se na hodinky snad každou minutu, škrobeně se usmíval, občas zavtipkoval s hosty, ale nebylo to ono, nebyl to ten stejnej Sam, snažil se, aby nikdo nezaznamenal jeho nervozitu. Ovšem bystrý pozorovatel musel zaznamenat, že nepřítomnost slečny Sofie ubírá Samovi na klidu. David si toho všiml okamžitě, viděl jak Sam bezcílně bloumá mezi hosty se sklenkou v ruce, občas se u někoho zastavil, něco řekl a zase se díval na hodinky, byl celý nesvůj a otáčel se velmi často ke dveřím vždy, když někdo otevřel. Hosté se často mezi řečí zeptali Sama, kde je Sofie, proč nepřišla, není snad nemocná..? David si dobře všiml těch narážek a vrtalo mu hlavou, proč tolik lidí postrádá nějakou Sofii. Večírek přešlapoval na místě. Zábava vázla, Sam byl roztržitý, hosté se brzy začali rozcházet, hlavně mužská část opouštěla nepovedenou party a pokračovala v pánské jízdě jinam. Někteří nabízeli Davidovi, ať se k nim přidá. Zůstal na večírku, kde už bloumala jen hrstka z pozvaných hostů. Tři dívky stály kousek od něho a bavily se nahlas, takže slyšel, jak štěbetají o nějaké Sofii a neznělo to zrovna lichotivě. Nenechaly na ní nitku suchou. Sam mu přinesl rajčatový džus s pepřem a solí a řekl, že jde telefonovat. David upíjel ze své sklenice a pozoroval postarší kyprou pěstěnou dámu, která živě rozmlouvala s pobledlým hubeným mladíčkem. Dívky dál štěbetaly a pomlouvaly nepřítomnou Sofii tak, jak to dovedou jen závistivé holky. Sam se vrátil a nevypadal o nic klidnější. „Ses nedovolal, co?“, „Ne kámo, ani ťuk, nebere to..“ Sam vypadal tak, že se mu zrovinka zhroutil svět. „Same, nevěš hlavu, víš, kolikrát jsem se já nedovolal? Kvůli ženský si nebudeš kazit večer, no ne-é?“ snažil se ho povzbudit. Marná snaha. „Jo, jasně, ale ty nevoláš Sofii.“, „No nevolám, žádnou neznám kámo.“ zasmál se „nedělej z toho tragédii, ženských je jak máku..“, „Jo, jenomže Sofie je jen jedna! Je to bohyně.“, „Bohyně jo? To bych chtěl vidět, čéče, ty seš z ní úplně vyřízenej, to není dobrý.“ Sam se mu podíval do očí „víš prd, Dejve, je to bohyně“, „Hmm, asi to taková bohyně není, když se neobtěžovala přijít ani se neomluvila, takže to nebude tak horký, co?“ snažil se ho zchladit, jenomže tím jenom přiléval olej do ohně, netušil, že Sam vtom lítá až po uši. „Sakra Dejve, netoč mě, je skvělá, ani ji neznáš, nech si ty blbounský poznámky, je báječná, tak drž hubu!“ skoro křičel a hlas mu přeskakoval. „Tak jo, klid kámo,“ tišil ho David „akorát asi není tak báječná, slyšel jsem něco jinýho.“ a hlavou pohodil směrem k dívkám. Sam se otočil a pak se znechuceně ušklíbl „jo..aha.. tyhle místní drbny, tak ty neposlouchej, bledá závist z nich mluví, to jsou takový zvadlý kopretiny, na Sofii nemá ani jedna z nich, to je žere nejvíc.“ Kopretiny to pochopitelně slyšely, Sam totiž mluvil pěkně nahlas, zřejmě schválně. Přestaly štěbetat a uraženě se vzdálily. David se pousmál „no nejsi zrovna gentleman“, „Seru na ně!“ zahřměl Sam „jsou to nány, příště je nepozvu, hergot, slepice závistivý.“. Postarší dáma mířila směrem k nim. „Chybí ti, viď?“ řekla skoro mateřsky a položila jemně Samovi ruku na rameno. „Jo..sakra..je to na hovno.“ ulevil si. Dáma se zavěsila do hubeného pobledlého mladíčka „sbohem Same, a hlavu vzhůru, ráno moudřejší večera, dobrou noc.“ a oba odkráčeli. David se rozhlédl. V salonku zůstal jen on a Sam. „To byl nějakej krátkej večírek Same“, „Jo krátkej a nepovedenej, jen to řekni, Dejve, stál za hovno, všechno stojí za hovno.“ Sam vzdychl a zapálil si cigaretu, nervozně pokuřoval, šlukoval rychle a odklepával nervozně popel na drahý koberec. „No nic..půjdu Same, tady už to lepší nebude.“ postavil prázdnou sklenici na stolek u krbu. Sam mlčel a kouřil, byl zahloubán do sebe a Davida už ani nevnímal. David se chvíli na Sama zádumčivě díval a pak tiše pronesl „kámo, to je to vážně tak zlý?“, „Ještě horší než zlý.“ vzdychl Sam a hodil nedopalek do krbu. „Neříkej mi, že ses zamiloval Same, je to vůbec možný?“, „Hmm..zamiloval a asi nešťastně Dejve, myslím si, že o mě nemá opravdový zájem, jen si asi hraje.“ , „Ser na to, ty můžeš mít holek kolik chceš, proč se užíráš kvůli jedný?“, „To můžu, ale ne takových jako je Sofie, víš, takových ne.“ podíval se na Davida tak smutně, že takový pohled u Sama viděl poprvé. „Poslouchej, Same, co je na tý ženský tak zvláštního, že po ní tak vzdycháš? To není u tebe normální, kde je ten starej, dobrej, kliďas Sam?“ snažil se odlehčit Samův smutek a povzbudivě se usmíval. „Všechno Dejve, všechno je na ní zvláštní, víš.. ona je jiná, je v ní něco démonického i něžného, člověk po ní touží a zároveň z ní má strach, chápeš?..mě to rajcuje a zároveň vytáčí a přitahuje mě to jako magnet..já nevím, je to tak zvláštní pocit a touha, neumím to ani popsat, neumím se s tím ani vypořádat, je mi tak blbě nějak..“ mluvil zpola zasněně, v očích měl podivný výraz a gestikuloval rukama ve snaze dát těm slovům větší důraz „je to jiný než sbalit obyčejnou buchtu, musel bys jí znát, pak bys to možná chápal.“, „To je hezká pohádka, doufám, že bude mít šťastnej konec Same, ti to přeju, hlavně se neužírej, jo, tyhle platonický vztahy to není nic pro mě, já tu ženskou musím držet..“, „Jaký konec to bude mít to nevím, jak skončím já, to vím.“, „Přestaň se litovat, jsi chlap, né?“ David ho plácl přátelsky přes záda. „Nech toho, máš páru jako slon, chceš mě snad zmrzačit?“ zlobil se naoko Sam. „Hele, pár přátelských buchanců ještě nikomu neublížilo.“ smál se a znova ho pořádně plácl. „Tomuhle ty říkáš přátelský, jo?..je to jak rána těžkou pánví.“ ošíval se Sam. „Jedu domů a ty si to srovnej v hlavě a hlavně klídek, ženský budou, my nebudem, haha“, „No, fakt vtipný Dejve, někdy máš debilní kecy.“ podali si ruce a David odjel a nechal Sama svému osudu. Tohle všechno se teď Davidovi promítlo v hlavě jako film, když se válel na pohovce. Pamatoval si každou větu z toho rozhovoru. Teď už Sama chápal. Už věděl, kdo je Sofie Swelová, už tušil, jak se Sam toho večera cítil. V hlavě mu tepalo. Do prdele! Já mu tam dělám kázání a sám jsem na tom možná ještě hůř. Do prdele! David si zapálil další cigaretu. To je k posrání tohleto. Vybavil si Sofii. Sakra, kvůli týhle ženský by byl chlap schopnej i vraždit, to je fakt. Bylo v ní něco..něco..něco!..co zatím neznal. Udusil cigaretu v popelníku, cítil, že už má tabáku dnes dost, natáhl se pohodlně na pohovce, zabodl pohled do jednoho místa na stropě, nechal myšlenky volně plout a po chvíli usnul neklidným spánkem.  

Pokračování příště..