Sofie (pokračování 12)

Tento příběh je smyšlený a odehrává se na smyšleném místě. Smyšlené jsou i postavy, jejich jména a události v něm a jakákoliv podobnost se skutečností je zcela náhodná.

Dvířka mercedesu tiše klapla. Hogen v autě zpozorněl. Co tu dělá Krobs, blesklo mu hlavou. Mlsnej starej kocour jde na zálety? Už už chtěl také vylézt z auta, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. V hlavě mu zrál plán. Nastartoval vůz a se zhasnutými světly ho přeparkoval za roh. Vyšel z vozu a stál u rohu budovy tak, aby viděl na vchod baru. Teď si počká, co se bude dít. Sofie už za sklem nestála. Krobs přešlapoval u vchodu a hledal klíče, měl vlastní od vchodových dveří, nahmatal však v kapse jen malou krabičku. Nemá je, nechal je doma. Zaťukal na sklo klíčem od auta, jemněji, než předtím Hogen. Za malý okamžik už viděl ženskou siluetu. Přitiskl obličej až ke sklu, což vypadalo komicky. Nos měl skoro rozplácnutý na skle a Sofii to pobavilo. Usmála se a odemkla. Vklouzl tiše dovnitř. Hogen napínal zrak jak nejlépe uměl, ovšem do zhasnutého baru z pozice pozorovacího místa nebylo dobře vidět, musel by jít blíž. To nechtěl riskovat a tak netrpělivě čekal. Připadalo mu to jako věčnost než se dveře baru otevřely a vyšla Sofie. Za ní kráčel pomalu Krobs. Zamkl bar, zatáhl mříž a zajistil. Pak podal Sofii klíče a ona si je dala do své kabelky. Podívala se směrem k parkovišti. Samův vůz už tam nebyl. Asi odjel, pomyslela si, což jí uspokojilo, aspoň se vyhne pak nějaké nepříjemné scéně. Krobs obešel vůz a podržel galantně Sofii dveře. Usedla na místo vedle řidiče. Mercedes se ladně odpíchl. Hogen chvíli počkal a pak spěchal k vozu. Zapnul světla a rozjel se taky. Věděl, že se nesmí na mercedes příliš lepit, udržoval vzdálenost tak, aby viděl, kam mercedes pojede. Celou cestu si dával pozor, aby ho pasažéři mercedesu nezpozorovali. Když mercedes dorazil k cíli své cesty, Hogen přibrzdil a zastavil tak, aby si ho nevšimli a zhasl světla. Sofie s Krobsem zmizeli v útrobách honosné vily. Takže takhle to je, ona to táhne s tím starochem. Hogen vztekle práskl dlaní do volantu. Horečně přemýšlel, co udělá. Jeho nitro bouřilo emocemi, mísil se v něm vztek, lítost i láska. Co na tom dědkovi vidí, co na něm, proboha, vidí? Prachy to nebudou, kdyby jí šlo jen o prachy dávno by měla nějakýho pracháče. Vždyť on sám, synek starosty, je dost bohatý a taky ji dosud nepolapil. Kdepak, tahle žena se nedá koupit za žádný peníze, to už mu bylo jasné. Zapálil si cigaretu. Zvrátil hlavu dozadu a snažil se uklidnit. Pomalu pokuřoval a vyfukoval kouř tak, že vytvářel kolečka. Rozhodl se, že počká ještě ve voze, třeba Sofie za chvíli vyjde a on si jí odchytí a zeptá se jí na rovinu, co to má znamenat, že chodí v noci do Krobsova domu.

Sofie byla překvapena přepychem, jakým byla vybavena vila jejího šéfa. Nikdy předtím u něho na návštěvě nebyla. Postávala ve veliké přijímací hale a dívala se na ohromný křišťálový lustr, za který by se nemusel stydět ani takový vybíravý fajnšmekr jakým byl například panovník Rudolf II. Vila jí připadala jako zámek. „Co stojíte, Sofie, pojďte, půjdeme do salonu, jistě nepohrdnete nějakým drinkem..“ Krobs ji nasměroval a vybídl, aby se usadila kam je jí libo. Vybrala si místo v pohodlném křesle u krbu. Přehodila si nohu přes nohu a kabelku si odložila vedle křesla. Krobs připravil skleničky. „Tak co to bude, dáte si whisky jako já, nebo něco jiného?“, „Děkuji, nedám si žádný alkohol. Proč jste mě sem zavezl, pane Krobsi?“ zeptala se přímo bez obalu a zabořila pohled do jeho inteligentních očí. Krobs s odpovědí nespěchal. Uhnul pohledem a nalil si trochu whisky. Stál se skleničkou kousek od křesla, kde způsobně seděla, nadechl se „Sofie..já..totiž to je složitější..“ odmlčel se a kopl do sebe whisky. „Mohu kouřit?“ přetrhla ticho a sáhla po kabelce, aniž by čekala na svolení. Věděla, že Krobs občas kouří taky. „Ano, jistě.“ podal jí popelník, který stál na římse krbu. Zapálila si dříve, než stačil najít vlastní zapalovač. „Jste rychlejší než já, Sofie.“ usmál se a usadil se naproti do křesla. Chvíli seděli mlčky naproti sobě. Sofii to přestávalo bavit, byla unavená a radši by už ležela ve své posteli a spala. „Pane Krobsi, můžete přejít k věci, o co jde? Víte, jsem docela už zralá na spánek.“ , „Ach ano..promiňte, jsem necitelný, vždyť musíte být unavená. Já nevím jak bych začal, je to pro mě těžké..ehm..chtěl bych vám něco navrhnout, Sofie a nechci, abyste si to špatně vyložila.“ opět se odmlčel, vstal a šel si nalít další sklenku. Bezva, asi se mě chce zbavit a neví jak mi to říct, zřejmě mi dá padáka, napadlo Sofii. „Chcete, abych skončila v baru? O to jde?“ zeptala se přímo. Krobs se na ní zadíval a pronesl tichým hlasem „dá se to tak říct, protože jako paní Krobsová už nebudete muset nikdy pracovat.“ a je to venku pomyslel si a spláchl to dávkou whisky. Sofie se malinko napřímila v křesle jakoby zrovna spolkla pravítko a zírala před sebe, oči měla rozšířené a vypadala jak socha. Co, že to řekl? Chvíli jí trvalo, než vůbec pobrala smysl těch slov. Krobs ji po očku pozoroval asi tak, jako pozoruje lovec svou kořist. „Něco pro vás mám, Sofie“ pokračoval v řeči dál, jako by se nechumelilo a vytáhl z kapsy saka malou krabičku a položil před Sofii na odkládací stolek „otevřete to, prosím“. Podívala se na krabičku a pak na něho. „Vy mě děsíte, co to má znamenat?“ vypadala vyjeveně. „Není to nic, na co byste umřela.“ usmíval se a znovu ji jemně pobídl, ať krabičku otevře. Nebyla vůbec schopná slova ani odporu, byla naprosto šokovaná, protože tohle bylo to poslední, co by od Krobse čekala. Otevřela krabičku. „Líbí se vám, Sofie? Nevěděl jsem jaký vybrat, tohle mně přišlo vkusné, ten briliant se k vám hodí, je to skvělá práce, dohlédl jsem na to osobně, aby ho zhotovili v nejvyšší kvalitě a..“ „KROBSI!“ vykřikla, aby přerušila proud jeho slov. V hlavě jí bušilo, ten chlap se snad zbláznil. Zarazil se a přimhouřil oči. Sofii plály tváře a její výraz vypovídal, že nesdílí stejné nadšení jako on. „Jak můžete..jak si můžete myslet že já a vy..ani vás neznám ani vy mě neznáte nic o mě nevíte ani já o vás.. znáte mě chvíli..dal jste mi práci ovšem to vás neopravňuje si myslet..to je..to..mě si nekoupíte nějakým prstenem..vy jste úplně zešílel pane!“ skoro se zajíkala rozčilením a v očích měla šokovaný výraz. Krobs vzdychl, tohle bude oříšek, je hrdá, to mu bylo jasné. Položil svou ruku na její. Ucukla a pohodila hlavou jako vzdorné dítě. „Sofie..“ řekl měkce „ já vás nenutím k ničemu, je to jen nabídka, potřebuji, abyste mne vyslechla, pak to všechno pochopíte, prosím. Vyslechněte mě, víc nežádám a pak se můžete rozhodnout, prosím, uklidněte se.“ díval se na ní a čekal, až její rozhořčení a šok trochu poleví a bude schopna ho vnímat objektivně a on bude moci jí konečně vysvětlit, proč si ji chce vzít za manželku.

Pokračování příště..

                                                                       -ed-