Sofie (pokračování 13)

Tento příběh je smyšlený a odehrává se na smyšleném místě. Smyšlené jsou i postavy, jejich jména a události v něm a jakákoliv podobnost se skutečností je zcela náhodná.

Seděla v křesle už uvolněná, kouřila cigaretu a její tvář vyzařovala klid. Rozčilení i napětí bylo pryč. V duchu se zlobila sama na sebe, že se nechala vykolejit. Vztek je špatný rádce. Krobs mlčel a díval se jak kouří. Je to hezká žena, škoda, že není i on mladší, bylo by to pro ni jednodušší rozhodování asi anebo taky ne. Dostal taky chuť na cigaretu. „Co kdybyste mi věnovala jednu cigaretu?“ usmál se. Podala mu krabičku a on si zapálil. Vyfoukl labužnicky kouř. Co na tom, že mu lékař kladl na srdce, aby rozhodně nekouřil, nepil a hlavně se šetřil. Doktoři, ti mají vždycky plno rad, ovšem elixír mládí a ani pušku na Smrtku nemají. Teď už na tom nezáleží. Diagnóza byla tak jasná, nezvratitelná, tahle cigareta mu život nezkrátí ani ho nezabije. Zbývalo mu stejně jen pár měsíců. Kdyby měl trochu víc času..kdyby.. „Sofie, ten prsten si nechte i kdybyste mou nabídku nepřijala.“ konstatoval suše a díval se, jak se kouř líně táhne nad její hlavou. „Ráda dostávám dárky, ovšem tohle zavazuje, víte jak to myslím. Vyjádřil jste se v jistém smyslu, že jestli to chápu dobře, chcete si mě vzít“ dívala se na něho s jistým nepředstíraným údivem „přijde vám normální , pane Krobsi, vzít si někoho, koho ani neznáte a kdo je navíc váš podřízený?.. mně to normální nepřijde, je to velmi neobvyklé, chápete?“ přivřela oči jako kočka. Odkašlal si „Sofie, můžete mi klidně říkat Roberte.“, „Hmm, dobře tedy Roberte, čekám na to vysvětlení, musíte mít sakra dobrý důvod, proč mě žádáte o ruku tak..tak..na rychlo a v hodině, která je vhodná spíše na spánek a vůbec je to celý praštěný..“ zvonivě se zasmála „víte, že jste mě úplně vykolejil? Tohle se nestává každý den, pořád mám pocit, že žertujete a zkoušíte mě.“, „Nežertuji. Myslím to vážně. Zvolil jsem tento způsob i čas záměrně..víte, totiž..jak bych to..ehm.. nemám moc času na veliké přípravy. Vlastně nemám vůbec čas..“ díval se zamyšleně na žhnoucí konec cigarety. Chtěla mu oponovat, ovšem výraz, který měl Robert v očích, ji zarazil. Robertovy oči byly smutné a Sofie by byla přísahala, že zahlédla i slzu. Sakra, tohle je prekérní situace. Přemítala, jak se z téhle podivné záležitosti nějak šikovně vyvléci. „Víte co, Roberte?“ řekla vesele, „nalijte mi taky whisky..ale jen malinko a trochu sody, nejsem na tak silný alkohol zvyklá.“ spiklenecky na něho mrkla. Bylo vidět, že pookřál, promnul si oči „skvělé, skvělé, aspoň nebudu za alkoholika sám“ zasmál se a šel připravit drink. Prohlížela si prsten. Tenhle parádní kousek ho musel stát celé jmění, to rozhodně nebyl prstýnek za pár šupů. „Líbí se vám, Sofie?“ postavil před ní sklenku. „Líbí, je krásný, nikdy jsem takový prsten ještě nedostala.“ řekla zamyšleně. „Můžete mít prstenů, kolik budete chtít.“ pronesl lehkovážně a usmál se. „Tak to ne, Roberte, nepotřebuji milodary“ ušklíbla se „vy asi nevíte, že nejsem žádná chudá děvečka z kuchyně, to že dělám barmanku neznamená, že nemám vlastní úspory, víte? Zdědila jsem slušný majetek po tetičce, takže ta vaše romantika nevyjde, nedvoříte se žádné chudině.“ zaklapla krabičku a položila s jistým despektem na stolek. Krobs se upřímně zasmál. Její vlastní výklad situace ho pobavil. „Sofie, já se vám nedvořím, na to já nemám čas..ehm..já vás rovnou žádám. Nepřemýšlím o tom, co máte nebo ne, vím, že jste z dobré rodiny, mám reference od Sandry a vím, že nejste žádná hej počkej..rozumíte?..mno..jste inteligentní i když svéhlavá, nepřístupná a někdy drzá, to není na škodu..chápete, vím o vás přesně tolik, abych si byl jistý tím, co dělám.“ zvedl skleničku „ťukneme si na naši dohodu. Bude to dohoda mezi námi. Vy si mě vezmete a já vám zaručuji, že se vás jako muž rozhodně nebudu snažit dostat do postele. Neberu si vás totiž kvůli sexu, aby bylo jasno!.. řekněme, že to bude takový netradiční výhodný obchod pro nás oba..ehm..mám jedinou podmínku a to je, že přestanete pracovat v baru.“ rukou si otřel bradu a povytáhl levé obočí nahoru. Jak to dělá, napadlo Sofii, tohle neuměla, povytáhnout jen jedno obočí. Přišlo jí to velmi zajímavé a líbilo se jí to. „Roberte, já pořád nechápu..jaksi..proč si mě chcete vzít..mně to nedává logiku, nikdy jste se mi nedvořil , nikdy jste nenaznačil, dokonce jste mě ani nesváděl..chápejte, mně to nedává prostě smysl..jaký obchod..copak sňatek je obchod?“ dívala se mu do očí a hledala tam odpovědi. „Sofie, krucinál, musí mít všechno nějakou logiku? Řekněme, že jsem starý blázen a chci mít rozumného dědice..poslouchejte, když trváte tvrdošíjně na logickém vysvětlení tak vám ho naservíruju..vy na tom vyděláte, já ostatně taky..mno, i sňatek může být dobrý obchod, chápete?“ hořce se zasmál a vypil naráz obsah sklenky. „Moc pijete, to vás zabije.“ poznamenala s důrazem, „To máte pravdu a nebude to dlouho trvat..“ smutně pokýval hlavou „hříchy mládí dostihnou jednou každého..“ , „To asi ano..“ usrkla ze své sklenky a zašklebila se „jak to můžete do sebe takhle klopit, je to síla“ pokrčila nosík „tohle bych pít nemohla.“ postavila sklenku a trochu ji od sebe odsunula na důkaz toho, že tohle už rozhodně pít nebude. Hleděl zamyšleně do krbu. „Roberte, haló, posloucháte mě?“ , „Ano, poslouchám. Sofie..“ přemýšlel, jestli má na rovinu vybalit celou pravdu o svém zdravotním stavu a o tom, že k ní chová i jistou platonickou náklonnost. Nakonec to zavrhl, ne, city do toho rozhodně zaplétat nebude, mohla by se vyděsit a on by ji mohl ztratit nadobro. Věděl, že na tuhle ženu platí argumenty víc než nějaké citové vydírání. Vzbuzovat v ní lásku nemělo smysl, tím si byl jistý a soucit se mu protivil, mít ženu proto, že s ním má soucit, to bylo pro Krobse naprosto nemyslitelné. “Víte co, odvezu vás domů a dám vám tři dny na rozmyšlenou, ani o den víc. Dnes je pátek, bože, ten čas tak letí..v pondělí večer mi řeknete buď ano, nebo ne. Platí?“ zabodl svůj pohled do jejích zelených očí. Nesklopila zrak. Chvíli si hleděli do očí jako dva spiklenci, poměřovali se navzájem a každému se v hlavě honily různé myšlenky. Kývla hlavou na znamení, že tomu rozumí. „Ten prsten si vezměte, trvám na tom, ehm.. ať už vaše rozhodnutí bude jakékoliv..však víte, Sofie, je to na vás..“ postavil se „pojďte, jste jistě unavená a já taky.“ podal jí krabičku ze stolku. Mechanicky ji přijala a strčila do kabelky. „Klidně si zavolám taxi“ namítla rázně. Zavrtěl hlavou „ne, budoucí paní Krobsová nebude jezdit v taxíku, vy budete mít své auto a klidně i řidiče.“ usmál se a pobídl ji k odchodu. Chtěla opět něco namítnout. Výraz jeho tváře nepřipouštěl žádné námitky a Sofie si uvědomila, že by to stejně nemělo smysl s ním vést slovní válku. Na Krobsovi bylo znát, že je skálopevně rozhodnutý a nevymluvil by mu jeho záměry nikdo. Měl semknuté rty a jeho oči hleděly někam skrze ní, do jeho vlastní dálky, někam, kam ona nevidí a nikdy vidět nebude. Lehce pokrčila rameny a mlčky ho následovala. Vzduch byl svěží a krásně voněl nasládlou květinovou vůní. Zhluboka se nadechla svěžího voňavého vzduchu a zadívala se na oblohu. Ustupující noc pomalu zhasínala poslední neposlušné hvězdy. Za okamžik první sluneční paprsky ozáří spící Sarleten.

Pokračování příště..

                                                                    -ed-