Jak jsem spáchala dobrý skutek aneb sytý hladovému nevěří

Kdo by neznal trhy? Ať už vánoční či velikonoční či jiné, samé lidské hemžení a člověk tam narazí na různé týpky a není tam nouze o všelijaké situace.

Na vyhrazeném plácku stojí barevné stánky s různým zbožím, trhovci se předhání, aby nalákali ke svému stánku co nejvíce zákazníků. Vůkol se line vůně bramboráků, langošů, jitrnic, uzeného masa, jelit, zelí a mísí se sladkou vůní pražených mandlí v cukru, trdelníků a pečených kaštanů. Trhy praskají ve švech, lidé se prochází, nakupují a někteří postávají u vysokých stolečků, baští dobroty a spláchnou je poctivou medovinou, grogem nebo svařáčkem. Taky se procházím trhem a libá vůně pokrmů mi vniká do nosu. Čich nezahálí, porovnává vůně a za chvíli se nastartují chuťové buňky a začnou řvát „nám taky něco!“. Kdo by odolal, že? Bláznivou linii nedržím, páč veškeré diety na hubnutí mě děsí už z principu a představa, že mně bude vidět každé žebro přes kůži, mně nahání přímo husinu. Nejsem zrovna typ, který baští denně jen list zeleného salátu a hrst zrní.

Rozhlížím se a rozmýšlím, co dobrého si koupím na zub. Zamířím ke stánku s masem. Jelítka i jitrničky se na mě úplně usmívají. Nejsem troškař a kupuji si jitrnici i jelito. Trhovec se usmívá „tak který to bude, vyberte si..“, „Tohle a tohle.. a prosím bez zelí a zabalit s sebou..“, „Je libo chlebíček k tomu?“, „Ne, chlebíček mám doma..“. Trhovec mi zabalí jídlo a já jdu pomalu dál. U stánku s mandlemi si koupím malý kornout právě upražených mandliček v cukru. „To by snad mohlo stačit!“ ozve se moudře rozum. Žaludek však oponuje „ne, ještě něco si klidně kup, to zvládneme..“. Chuťové buňky nadšeně jásají a volají „vivat žaludek, rozume zmlkni!“.

Míjím stánek s langoši. Zlatavé langoše voní lákavě, tak si říkám, že jeden bych si mohla domů taky koupit a na něj hodně česneku a hodně sýru, mňam. U stánku je malá fronta a tak se postavím na konec. Jak tak stojím a bloumám očima po okolí, můj pohled zavadí o člověka, který je zanedbaný, zarostlý a mizerně oblečený na to, jaký je venku samec. Zrovna totiž docela mrzlo až praštělo. Chlápek nahlíží do košů a chodí mezi baštícími lidmi a něco jim říká a oni se odvrací s opovržením a kroutí hlavou. Napínám uši a slyším muže, jak prosí o jídlo. Pozoruji lidi a jsem zvědavá, zda mu někdo dá aspoň kousek chleba. Nikdo nic, ani drobek.

Chlápek prošel celým trhem a pomalým krokem se blíží k poslednímu stánku, ke stánku s langoši. Trhovec ho zaměří a zpraží pohledem. Bídně oblečený chlápek se zastaví, mačká si nervozně zmrzlé zarudlé ruce „pane, prosím, nemáte tam nějaký nepovedený kousek na vyhození?“ prosí sotva slyšitelným hlasem. Ve frontě to zašumí. Trhovec se zamračí „nemám nic, běžte pryč.“, „Mám hrozný hlad, pane, tři dny jsem nejedl, prosím, jen kousek, cokoliv..je hrozná zima, pane..“ škemrá chlápek. „Fuj bezďák“ ozve se něčí hlas ve frontě. Trhovec začíná mít obavy, že se mu fronta rozprchne kvůli otrhanému křupanovi a tak na chlápka pouští hrůzu a je neoblomný. Zanedbaný muž stojí se sklopenou hlavou a tiše drmolí „prosím, nechci dělat potíže, mám jenom hlad..“.

Fronta se posune, jsem na řadě. Otrhaný muž pořád stojí v uctivé vzdálenosti od stánku. Trhovec se na mě usmívá „co to bude, madam?“ , „Moment..“ říkám trhovci a obracím se směrem k zanedbanému muži, který způsobil na trhu tolik rozruchu. „Pojďte sem, člověče..“. Chlápek se ke mně opatrně o kousek přiblíží, vypadá jak vystrašený pes, který dostal výprask. Lidi na mě zvědavě zírají a čekají co se bude dít. „Máte hlad a nemáte peníze?“ ptám se bez obalu, chlápek kývne hlavou, „Koupím vám langoš, co na něj chcete?“, „Já..já.. nevím..“ říká zmateně, je evidentně vyvedený z míry. Obracím se na trhovce „dejte mi jeden langoš s hodně kečupem, sýrem a česnekem a pak druhý, jen s česnekem a sýrem, ten mi zabalte..“ Trhovec valí oči a připravuje objednávku. Mlčky mi podá na tácku první langoš s kečupem. Podávám jídlo chlápkovi, dívá se na mě nedůvěřivě. „No vemte si ho, člověče, je váš, já to platím..“ povzbuzuji ho. Chlápek se na mě vděčně usměje „moc děkuju, ještě nikdo mi jídlo nikdy nekoupil..“ zakousne se do jídla. „Děkuju, děkuju..“ mumlá a odchází. Trhovec si oddychne. Ptám se na rovinu trhovce, proč mu něco nedal, vždyť zbytků tu mají dost. Trhovec se ošívá a říká, že musí všechno vyhazovat, páč na to je zákon a že kdyby jim něco dával rozkřikne se to mezi nimi, měli by tu za chvíli plný trh bezďáků a slušný lidi by sem přestali chodit. Trhovec si chrání své zájmy a své zákazníky. A tak říkám, že to chápu a ptám se trhovce, jak by to bylo, kdyby ten bezďák měl peníze a chtěl si langoš koupit. „No to bych mu ho samozřejmě prodal..“ tvrdí trhovec. Takže je mně jasný, že nejde ani tak o bezďáka ani o to jak ten chlap vypadá, jako hlavně o to, že nemá prostě prachy a žebrá.

Připravuje se mi druhý langoš. „Já bych bezďákoj nic nekoupil, ať chcípne, měla jste se na něj vysrat.“ ozve se důrazně něčí hlas. „Tihle bezďáci jsou všude, taková havěť, všude vlezou a když jim podáte prst sežerou vás..“ přidá se další hlas. Všichni souhlasně zašumí. „To oni si takhle vynucují pozornost, bůhví jestli měl vůbec hlad..“ pronese přiopile hlas od nedalekého stolečku. Stojí tam skvěle oblečený muž středních let, dobře živený a srká horkou medovinu. Je už mírně v náladě, zřejmě to není první medovina, kterou si dopřává. Vedle něj stojí nějaká pěstěná žena a srká svařák. Začínám mít pocit, že koupením jídla pro toho chudáka jsem spáchala spíše zločin než dobrý skutek, reakce lidí tomu napovídá. „Aby se z tebe taky jednou nestal takovej hladovej nechtěnej bezďák ty seladone..“ houkne najednou jízlivě kdosi z fronty směrem ke stolečku. Muž u stolečku prudce postaví pohárek až nápoj vyšplíchne „víte kdo já jsem, pane? ..já jsem demokrat, pane, pracuji pro lidi ve státní sfé..“. Žena vedle něj do něho šťouchne loktem a protočí oči, muž se zarazí a větu nedořekne. Všechny zraky se zabodnou do muže u stolečku a ve vzduchu je cítit husté napětí, že by se dalo krájet. Muž si zřejmě uvědomí co na sebe v rozčilení práskl a zrudne jak pivoňka. Karta se obrací. Z fronty se ozve rozčilený hlas „a helemese, já moc dobře vím, kdo vy jste, vy jste dobře přesycenej z našich daní a je smutný, že v naší demokracii jsou lidi, který mají hlad a musí žebrat o kus žvance, tfuj..“. Lidé souhlasně mručí. Muž od stolečku popadne ženu za loket „jdeme..“ zavelí a oba rychle odchází pryč. Trhovec mi podává zabalený langoš, zaplatím mu za dva langoše a pomalu odcházím od stánku. Slyším ještě nějaký hlas jak volá za odcházející dvojicí „..sytý hladovému nevěří žejo ty sféro, ty demokrateeé..“.. :-)

                                                                   -ed-