NATO došel dech?

"Jsem dost zděšen, ministr obrany Martin Stropnický žádnou koncepci české armády nemá.." takto komentuje analytik Štefec situaci okolo bezpečnosti a zbrojařů. Nelichotivě zněl i komentář o NATO.

 „Ministr Stropnický žádnou koncepci české armády nemá. Mají různé koncepce 2025, 2030, ale nic z toho není koncepce armády umožnující zajistit obranyschopnost a bezpečnost Česka. Mají tezi žoldácké armády, která bude na základě cizích rozhodnutí vystupovat venku a zúčastňovat se každého lokálního konfliktu, kdy si kdo usmyslí.“

 „Můžu mít jádro armády, která má 15 000 bojovníků, ale k nim musím mít desetinásobek záloh, abych byl schopen se bránit na území průšvihu. Ani jedno nemáme. A kdo nás bude bránit v NATO, když všechny ostatní armády kromě americké, turecké a s nasazením všech životů francouzské jsou na tom stejně? Nikdo ze spojenců nemá patřičnou armádu,“ doplnil dost nevesele. Tomu se ani nechce věřit, protože když zabrousím do historie, situace vypadala podstatně jinak.

Po druhé světové válce se západoněmecký imperialismus opíral o svůj rostoucí vojenský a ekonomický potenciál. Snažil se získat v Evropě vládnoucí postavení a vydobýt si v západoevropském systému vojenských paktů rozhodující vliv, aby mohl zrevidovat výsledky druhé světové války. Vstup bývalé Německé spolkové republiky do NATO ji poskytl možnost urychlit vyzbrojování. Vládnoucí elity západního Německa tak doufaly, že v blízké budoucnosti budou disponovat nukleárními zbraněmi a budou moci rozpoutat atomovou válku. Svému cíli se tedy bonnský režim po mnoha oklikách přece jen přiblížil. Činnost a struktura BND, stejně jako struktura a činnost vojenského sektoru tajné služby a to zejména strategická rozvědná činnost, byly těsně spjaty se vstupem bonnského státu do NATO a s vojenskou integrací. Sloužily od roku 1955/56 tehdejším západoněmeckým monopolům v jejich úsilí o absolutní nadvládu v evropské oblasti tohoto paktu.

Výchozím bodem na počátku byla varianta EOS z roku 1950, což představovalo období let 1955 až 1966 jako střední etapu (dle názoru seskupení Kiesinger-Strauss), Bundeswehr se stal druhou nejsilnější ozbrojenou silou NATO, ovšem ještě bez jaderných zbraní. Štáby NATO už sice ovládali z vedoucích pozic západoněmečtí generálové, ale rivalita mezi Velkou Británií a Francií a NSR nedopustila, aby Bonn získal vojensko–politickou převahu. Osa Bonn-Washington se osvědčila jako jádro NATO, ovšem prostor byl ještě velmi omezený pro samostatné jednání spolkové vlády. A tak vývoj NATO měl vyvrcholit vytvořením nového EOS a to jako samostatného evropského centra koalice, o to usilovala expanzionistická složka západoněmeckých monopolů s vlastním jaderným potenciálem. Podle názoru Strausse by tedy takový model západoevropské vojenské organizace poskytl skutečné východisko z tehdejšího dilematu NATO. Znamenalo to, že modifikovaná koalice měla, v sedmdesátých letech dvacátého století, vytvořit rámec pro požadované velmocenské postavení západoněmeckého imperialismu na podkladě vojenské a politické federace kapitalistické Evropy. Strauss vyjádřil tedy takový cíl: „Abychom při novém utváření světa uplatnili náležitý význam Evropy a zároveň zachovali životně důležitou alianci s USA, musíme být připraveni dělat odvážnou politiku, která není určována ani totální závislostí na Washingtonu, ani strachem z francouzské touhy po hegemonii..“ Tato koncepce sledovaná vládou Kiesinger-Strauss tedy ještě zvýšila agresivitu kapitalistických rozporů.

Pro svou činnost chtěla zprvu západoněmecké tajná služba využít výhody vyplývající z postavení bonnského státu v NATO a z vojenské integrace. K tomu patřila i možnost spolupráce s tajnými službami ostatních členských států paktu. 14. prosince 1956 vzniká zpráva „Výbor tří o nevojenské spolupráci v rámci NATO“, ze které se stává přímo pracovní podklad, který požaduje už zmíněnou spolupráci tajných služeb. Dochází tedy k rozsáhlé koordinaci rozvědné činnosti tajných služeb proti ostatním zemím, hlavně tehdejšího východního bloku, a proti jejich obrannému společenství v Evropě. Jádrem NATO byla osa Bonn-Washington, přičemž se vycházelo z vojenskostrategické koncepce NATO pod taktovkou USA, ovšem rostoucí měrou ovlivňované vedením bundeswehru. Bonnská tajná služba se účastnila akcí CIA a DIA a oba partneři se tak vzájemně dělili o výsledky své špionážní činnosti. Vojenská integrace umožnila západoněmecké tajné službě bez námahy vytvořit rozsáhlou špionážní síť v celé oblasti paktu. Využívala této sítě v duchu bonnské „koncepce Evropy“. Špionáž ZTJ se zaměřila nejen na politické a vojenské komplexy ve státech NATO, nýbrž také na výsledky vědeckotechnického výzkumu a hospodářství. Pro vojenské výsledky se využívalo tedy částečné zbrojní integrace a vědeckotechnických institucí, této základny pro podporu monopolů, které samozřejmě vědeckotechnická revoluce vehnala do nejostřejšího konkurenčního boje. Bundeswehr prováděl průzkum i při výcviku svých speciálních jednotek ve státech NATO. Používal zahraniční vojenská cvičiště a vojenská zařízení při účasti na manévrech NATO i logistické zahraniční základny. Důstojníci útvárů G2 a S2 odjížděli s jednotkami bundeswehru a podávali zprávy o výsledcích své průzkumné činnosti. Komanda bundeswehru byla rozmístěna v USA, Velké Británii, Kanadě, Francii, Belgii, Holandsku, Řecku, Itálii, Portugalsku a Norsku.

Základem expanzivní politiky byla špionáž a podvratná činnost prováděná bonnskými sektory tajné služby. Do roku 1965 byla NSR usvědčena ze špionáže a podvratné činnosti v jedenácti zemích z patnácti států NATO. Jednalo se o tyto země: USA, Velká Británie, Francie, Kanada, Belgie, Turecko, Holandsko, Norsko, Dánsko, Itálie a Řecko. Činnost ZTJ se zaměřila také na obsazení vedoucích zpravodajských pozic v integrovaných štábech NATO, aby si získala vliv na tajné služby ostatních států NATO. Uplatňovaly nárok bonnského režimu na nadvládu v západní Evropě. Do řídících vojenských výborů NATO byly dosazováni generálové (admirálové) tajné služby. Generál Gerhard Wessel byl stálým zástupcem ve vojenském výboru NATO ve Washingtonu, respektive v Bruselu. Generál Ernst Ferber byl od roku 1964 do roku 1967 ředitelem štábu „Standing Group“ NATO. Ferber byl před rokem 1945 v OKH (Fremde Heere Ost). Brigádní generál bundeswehru Joachim Oster v letech 1966 až 1968 řídil sektor tajného vojenského zpravodajství u velitele pozemních sil NATO pro střední Evropu. Pařížský list „Libération“ tehdy napsal: „Poražení od Stalingradu si metodicky zajistili v NATO všechna postavení, jež jim poskytují možnost stáhnout v daném případě za sebou celý západní tábor. Mají tyto trumfy: tzv. dopřednou strategii, západoněmecké velení v prostoru Baltského moře, západoněmecké dominantní postavení v plánované multilaterární jaderné ozbrojené moci, generála Gehlenovy sítě jako vedoucí hlavu všeho vojenského plánování..“ Bývalý špionážní kádr fašistického německého válečného námořnictva, Friedrich Guggenberger, se stal v polovině listopadu 1968 náčelníkem štábu ozbrojených sil NATO Evropa-Sever v norském Kolsaasu. Gehlenovu° organizaci (Gehlenovi hoši), respektive BND a MAD, podporovaly při její výstavbě a hojně využívaly zejména USA.

Mezi americkou a západoněmeckou tajnou službou probíhala dělba práce a součinnosti v oblasti kontrarevoluční podvratné činnosti. Koncepce podvratné činnosti byla neustále rozšiřována a zdokonalována a byla tedy součástí vojenské strategie agresivního vojenského štábu NATO. Bonnské službě to samozřejmě nahrávalo, neboť ji to umožňovalo provokovat v Evropě, vytvářet situace napětí a v mnoha případech působit jako roznětka při vojenské agresi a zároveň k ní poskytovat záminky. Nejvyšší velitelství NATO (SHAPE) nemělo v Evropě vlastní zpravodajské středisko, to samé platilo pro kontrašpionáž. A vzhledem k těmto nedostatkům v polovině šedesátých let velení NATO urychleně vybudovalo vlastní středisko tajné služby. Dalšími důvody bylo vystoupení Francie z vojenské integrace v roce 1966, což vyžadovalo změnu velitelské struktury NATO a jejich možností strategického řízení a pak přechod vlády USA ke globální strategii a tím i přechod NATO k vojensko-strategické koncepci tzv. pružné reakce. Vybudované středisko tajné služby NATO mělo sloužit jako rámec pro zachování a zdokonalování NATO. Organizaci „Intelligence Center“ s přičleněným „Situation Center“ při bruselském štábu vojenského výboru NATO nazvaném „International Military Staff“ (IMS) bylo přiděleno toto: Shromažďovat a vyhodnocovat veškeré informace špionažních služeb, kontrolních družic, služeben kontrašpionáže. Vojenská hlášení vždy doplňovat hospodářskými a politickými zprávami. Přednostně vykonávat přípravné práce pro rozhodování vojenských velitelství o použití jaderných zbraní a tak na ně vytvářet veliký vliv. Shromažďovat politické informace v zájmu vyhraněnějšího politicko-vojenského plánování vrcholných orgánů NATO, v zájmu vypracování koordinované celkové koncepce vojenské podvratné činnosti NATO pro postup proti východním státům Evropy v duchu evropské varianty severoamerické globální strategie a v zájmu uskutečnění tohoto postupu. Kontinuálně vypracovávat rozbory vnitropolitického vývoje v jednotlivých státech NATO, aby nejagresivnější mocnosti mohly vyrovnávat labilitu koalice a včas zahájit plánované operace (např. Operace „Prometheus“ jednalo se o puč řeckých plukovníků v roce 1967).

V červnu roku 1969 se západoněmecké vládě a bundeswehru podařilo dosadit do IMS v NATO, na místo zpravodajského rezortu, admirála Posera. Poserovi totiž byla podřízena i složka „Intelligence Center“, což znamenalo, že západoněmecká tajná služba mohla využívat situačního střediska k tomu, že vnucovala s pomocí tendenčně zaměřené a řízené politiky paktu NATO svou expanzionisticko-revanšistickou koncepci. Tajné zprávy z členských států NATO se sbíhaly v situačním středisku, tudíž ZTS je mohla zneužívat ve prospěch vlastního státu. A šla ještě dál. Mimo NATO využívala ZTS také další formy státně monopolistické integrace. Platilo to především pro EHS (Evropské hospodářské společenství, rok založení 1957) a pro EUR-ATOM (Evropské atomové společenství, rok založení 1957). Tato sdružení vznikla jako reakční odpověď na objektivní socialismus podmiňující požadavky historického vývoje, zejména za podmínek vzrůstajícího vlivu socialismu jako hlavní forma boje imperialistických mocností západní Evropy o nové rozdělení sfér vlivu. V tomto paktu monopolů byl západoněmecký imperialismus největší silou šesti západoevropských zemí a usiloval o to, aby za podpory ostatních států EHS uskutečňoval své agresivní cíle proti státům východní Evropy a aby získal i politickou nadvládu v oblasti EHS. Klíčem bylo ovládnutí středisek, které měly rozhodující vliv pro vědeckotechnickou revoluci. Zaměstnanci monopolů, úředníci i důstojníci bundeswehru, kteří byli tajné službě zavázáni a pracovali pro ni, byli úkolováni, aby opatřovali informace a shromažďovali je. „Catch-as-catch-can“ v západní Evropě pro USA řídila pobočka ministerstva obchodu, která měla sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem. Její název byl „US Trade Center“. Zde se celý štáb expertů zabýval průmyslovou špionáží. Toto centrum špionáže sondovalo průmyslová odvětví a hledalo body, kde by mohly nasadit páku velké podniky USA. Pro imperialistickou mocenskou politiku je charakteristické, že rivalita vznikající z ekonomické konkurence má v sektoru tajné služby přednost před integrací.

Americký generál Donovan tedy zdůvodnil vše ze stanoviska amerického imperialismu takto: „Politická expanze nutně vyžadovala dobré a spolehlivé informace a chování podřízených národů, o záměrech silných sousedních států a o činnosti jejich vlastního lidu. Žádný stát se však v dobách míru nemůže spoléhat na zpravodajskou službu jiných zemí, zejména na zprávy o ekonomických či politických záležitostech. Ať už jsou zpravodajské služby jiných států jakkoliv přátelské, ať s námi jakkoliv sympatizují, vždycky budou mít sklon vykládat získané informace ve světle zájmů vlastní země.“

Pro imperialistické tajné služby z toho vyplývala tedy zásada, že je nutno kontrolovat partnery navzájem sdružené protidemokratickými vojenskými pakty a jinými protidemokratickými dohodami a infiltrovat jejich organizace, využívat zvláštních vztahů, podrobovat si tajné služby partnerských států a neustále je využívat pro vlastní cíle. Historickou skutečností je i to, že špionáž imperialistického státu zaměřená proti jinému státu tedy směřovala vždy i proti životním zájmům postiženého národa. Činnost takových tajných služeb je potom ovšem v souladu s podstatou monopolistické integrační politiky, je tedy protinárodní, ale i nacionalistická. Jde o paralelní činnost a věčný boj jedněch proti druhým.

°Reinhard Gehlen, narozen 1902, v roce 1923 poručík 23. dělostřeleckého pluku reichswehru, 1935 kapitán a důstojník generálního štábu, pobočník vrchního ubytovatele, 1939 při přepadení Polska major 213. divizní pěchoty fašistického wehrmachtu, 1940 šéf východní skupiny operačního odd. OKH – významně se podílel na přípravě přepadení SSSR, 1941 podplukovník, 1942 plukovník a šéf odd. OKH, 1943 při přepadení Francie spojovací důstojník vrchního velitele pozemních vojsk, pobočník šéfa generálního štábu pozemních vojsk, 1944 generálmajor, 1945 generálporučík, 1945/55 šéf Gehlenovy organizace, 1956 -1968 ministerský ředitel a předseda BND, 1968 zapleten do skandálu kolem úplatkářské aféry ve prospěch CDU, spojené s nákupem obrněných transportérů HS-30, v květnu 1968 dekorován velkým křížem řádu NSR za zásluhy s hvězdou.

-ed-