Vrať mě ke hvězdám

Básník je člověk, který všechno, co chce říct, vrazí do té básně. Takže tahle nutná upoutávka bude už stále stejná :-)

Lásko, ty nejsi krutá,

to já, já jsem zlý

v sobě, k nim.

Držel jsem zlehka

tvoje jemné paže

netiskl, bál se,

přilnul k ostatním.

Tebe jsem nehýčkal

zrazen vlastní touhou,

k cizím se utíkal

jak dlouho, nevím sám.

Nebyl jsem orel,

měl křídla z papíru,

drápy obroušené zradou.

Lásko, mé peří svědí

není na míru,

proč lidskou duši

mám tak starou

a v srdci bouři

věčné nestálosti,

hlavně nespadnout

ne teď, ne hlavou.

Slyšel jsem naříkat planetu,

kde křikem z bílé pěny

všech mých bolestí

zrodilas mi syna,

tak nedomrlý bez ctnosti,

to jeho nohy plavou

v slzách věčné marnosti

a je mu pořád zima.

Kým jsem to byl

než stal se pánem

svého lidství,

propadl se na zem

a hledal tebe

v lidském mraveništi.

Nekřič svědomí!

Vzbudíš mi syna,

pandořinu skříňku třímá,

pak leze jako rak

v mém vědomí.

Lásko, nedávej mi vláhu

jsem mokrý a přece

zase žízní umírám.

Je snad šílenstvím,

že chci zůstat sám?

Kolik synů porodíš

do domu v mé hlavě

tolik stínů pobiji když

hledám stopy v pravdě.

Se lží včera tančím

zítra má lehký krok

a jednu řasu času,

hravě vytrhnu ji

dnes napřesrok.

Miluj mě, lásko,

tak jinak, v prázdnotě,

prachem hvězd pošpiň

a zase poroď

ne však na zem.

Do oblak mne střel,

ať nemám křídla z papíru,

už letím zpátky

domů, k vesmíru.

Nech mou pýchu

padnout k zemi

cítíš, jak páchne,

lehni na ni, převálcuj

svou vůní, lásko!

Mockrát jsem šel

cestou nazpátek

hledal v tůni počátek,

hlubiny září víc

než klidné hladiny.

Kolik mám času

hodiny, roky, vteřiny,

promarnit rychlost světla

pro boží soud,

toť pravá tragedie

lidského světa.

Už mohu letět,

vezmeš mne s sebou

lásko, navždycky.

Jsem tebou proklet,

vídám tě nahou v ledu

tam hluboko sníš

v mé rozvášněné mysli.

Hýčkaná propastí času

stále stejná a přece

cizák v jiné hlavě,

spící jako minulost

co už vykřičela

dávno všechna proti.

City zkrotit opratěmi,

mám ještě dost času

rozumu jít naproti.

Zrozen v souhvězdí

blíženců a vah

byl jsem to já?

Vodnářův praotec

ten exonitů vrah.

Trest nejvyšší zavel

ty můžeš ho dát,

vrať mě ke hvězdám

tam znovu smím umírat.

Chci ze svého prachu

stavět cestu domů,

zrozený pak čistě

ze záblesku hromu.

V zemi nejčistšího zrna

tam nechám se já rád

tebou kojit, lásko,

bych silou titánů

navždy zmeškal

svůj lidský mezičas.

        -ed-