Jak jsem jela vlakem aneb nejmocnější démoni světa

Jsem člověk, který nepohrdne žádným dopravním prostředkem od koloběžky až po letadlo. Necestovala jsem ještě v ponorce, ve stíhačce, v kosmické lodi a na skateboardu. 

Ovšem jen tři dopravní prostředky mají v sobě určité kouzlo, které zavání pověstnou typickou romantikou – je to balón, loď a vlak.

„Na druhé koleji stojí vlak směr Tábor..“ hlášení se rozléhá a já se řítím po ostrůvku, abych nezmeškala vlakový spoj, páč jsem se rozhodla si zopakovat vůni dálek vlakem jako za starých dobrých časů svého radostného mládí. Jsem trochu nervní, páč jsem vlakem už dlouho nejela a tak se raději ještě utvrzuji u výpravčího, jestli je to opravdu ten spoj, který potřebuji. Kývá hlavou a tak se vesele ptám, který že je kuřácký vagon. Výpravčí povytáhne obočí, posune si čepici, prohlíží si mě jako bych spadla zrovna z Venuše. „Madam, tady někdo zaspal dobu a já to nebudu..kuřácký vagony už nejezdí pěkně dlouho..“, „Jako vůbec žádný, ani ten poslední není kuřácký?“ v mém hlase je znát zklamání. „Žádný madam, budete si muset tu cigaretku jaksi..tento..jen domyslet..kdyby to záleželo jen na mně, vypravím vám klidně i ten kuřáckej.“ usměje se šibalsky výpravčí a jako na omluvu dodává „můžou za to žíďáci.“ řehtá se jako kůň. Vnímám to od dráhy jako těžkej podraz a jistou diskriminaci, ovšem nejsem silný kuřák, takže až tak mně to žíly nerve.

Najdu si volné kupé. Jedu jen na lehko s kabelou a vlastně jen na otočku. Je to prostě celodenní výlet za starou známou. Dívám se z okýnka a pozoruji cvrkot na nástupišti. Najednou se otevřou dveře kupé a dovnitř nakoukne hlava s kloboukem, který určitě pamatuje ještě první republiku. Vybledlé modré oči se zabodnou do mého pohledu „dobrý den, je tu, prosím pěkně, volné místo k sezení?“, než stačím odpovědět, nasouká se dovnitř hubený stařík zahalený v podivném hubertusu a v ruce třímá malý odřený kufřík. Děda pokývá hlavou, sundá si ten hábit, pečlivě ho složí a položí na sedadlo, pak dá kufřík nahoru do úložného prostoru nad sedadlo a na něj položí pečlivě složený kabát. Klobouk na hlavě si ovšem ponechá. Usadí se naproti mně „děkuji, slečno, jste velice laskava“. No hezký, tak „slečno“, už mi dlouho nikdo neřekl, beru to jako kompliment i když je děda o mnoho let starší než já. „Rádo se stalo, pane“ odpovím trochu rozpačitě, děda pokývá hlavou, vyndá z kapsy vestičky staré hodinky na řetízku, mrkne na ně „ano, ano, máte pravdu, už pojedeme, jdou mi na čas, je to stará švýcarská ruční práce, takové už nikde neseženete, slečno..“ a poklepe uznale prstem na plášť hodinek. Usmívám se, je mi jasný, že je stařík nahluchlý.

Vlak se pomalu rozjíždí a já pociťuji určité vzrušení jako kdysi, když jsme jezdívali s partou vlakem a kluci brnkali na kytary profláklé odrhovačky a zpívalo se až se vlak otřásal. Dveře kupé se zase otvírají a dovnitř nahlédne zrzavá hlava ženy „Pepó, tady je volnó..“. S funěním se dovalí Pepa „Maruno, tak se zeptej, esli si můžeme přisednout, sakra..“ huláká Pepa a rve do kupé dva obrovské batohy. „Můžete..“ říkám radši ještě dřív, než se Maruna zeptá. Pepa utrousí „dík“ a rve batohy nahoru nad sedadlo „Maruno, říkal sem ať toho neberem tolik, to tam teď nenarvu, sakra..“ funí Pepa. Maruna si sedá vedle mě „Pepó, chceš řízek?“, „Nechci žádnej podělanej řízek teďkonc..“ houkne Pepa a vzdává boj s přihrádkou na zavazadla. Nechává batohy na podlaze „aspoň sem už nikdo nepoleze žejo“ a zatarasí vchod jedním obřím batohem. Dívám se z okýnka. Vlak nabírá rychlost a já se nostalgicky těším, jak budu pozorovat tu zeleň míhající se okolo a nějaké sem tam ty domky a zapadlá nádražíčka, která mají svou vlastní, dávno zapomenutou, vzrušující historii.

Dveře kupé se opět otevřou. Dovnitř nakukuje muž, který vypadá jak golem, akorát mu chybí na čele ta jamka pro šém. Obrovský chlap se přátelsky zazubí „dobrej vespolek lidi, máte tu ještě jedno místo?“. Všichni v kupé se podívají na mě, jako co já na to. Kývnu hlavou „ano, posaďte se.“. Pepa se zamračí a odsune svůj batoh, ulička je úzká, hromotluk se sune dovnitř a táhne s sebou taky batoh. Bezva, to už se vtom kupé fakt nehneme. Golem však hodí batoh nahoru, jako by to byla malina, vyndá si z něj nějaké noviny a usadí se vedle Pepy. „Pepó, nemáš hlad?“ ozve se zase Maruna. Pepa kroutí hlavou „Maru, teprem sme vyjeli..“. Maruna si vyndá jablko a s chutí se zakousne. „Kdepak, teplem to nebude..“ prohodí stařík rozvážně. Všichni na něho civí a Maruna zapomene žvýkat jablko. Golem se zasměje „říkal teprem jako te-pr-ve- a né teplem dědo.“, „Jo, jo, to byly časy..“ pokývá starý pán hlavou. „Jaký časy?“ ptá se zvědavě Maruna. Děda mlčí. „Musíte nahlas, je nahluchlej.“ řekne důležitě golem. Maruna povytáhne obočí „to mám jako řvát?“, „Nemusíš řvát, Maru“ vloží se do toho Pepa „stačí, když budeš na dědu koukat a on na tebe, žejo, bude odezírat ze rtů, pořádně artikuluj, ptej se takhle – ja-ký-ča-sy“ Pepa důrazně vyslovuje slabiky a dělá přitom takové srandovní grimasy, že mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Maruna se ušklíbne a mávne rukou „nojo furt a nemáš hlad?“. Pepa protočí oči. V kupé nastane ticho přerušované jen žvýkáním jablka, které Maruna s chutí baští.

Okýnkem pozoruji míhající se krajinu. Představuji si, jaké to bude, až jednou zcela vymizí tyhle vlaky a nahradí je úplně jiné, rychlejší a modernější stroje, které už s romantikou nebudou mít absolutně nic společného a jak asi bude vypadat dráha tak za sto let a jaké to bude asi cestování a jak vůbec bude vypadat krajina kolem. Ze snění mě vyruší zvuk posouvajících se dveří kupé. Dveře se otvírají a dovnitř nakoukne čísi hlava. „Máte tu volno?“ ozve se hrubší hlas a tmavé oči těkají po prostoru kupé. Než stačím něco říci, ozve se golem „ne nemáme!“, zní to velice nekompromisně. Postava ve dveřích se narovná a teprve nyní si všimnu, že ten člověk je tmavé pleti. „Tady je jasně napsáno, dokonce i v angličtině, že kupé je pro šest osob.“ řekne důrazně čistou češtinou tmavý muž. „No a?“ houkne golem. „No vás je tady pět, takže jedno místo tu ještě máte.“ nedá se odbýt černej. Golem vystrčí výhružně bradu. „Já vám říkám, že tu volno není, je to jasný?“. Maruna drží v ruce pořád ještě ohryzek jablka a zírá na příchozího. Otočí hlavu na golema. „Tak snad bychom mohli tadyhle pánovi..“. „Ne nemohli.“ přeruší ji ostře golem. „Maruno nepleť se do toho.“ ozve se Pepa. Maruna po něm uraženě hodí ohryzek. Pepa má dobrý postřeh a chytí ho v letu než stačí někam dopadnout. Tmavý muž stojí pořád ve dveřích a usmívá se. „Jděte pryč.“ Golem se výhružně postaví před černýho a brání mu tělem v pohybu dovnitř. Situace začíná nabírat na dramatičnosti a já si tak v duchu říkám, že jestli bude bitka, kdo to asi vyhraje, oba dva jsou vcelku dostatečně vybaveni fyzicky, takže sázet na vítěze zdá se mně poněkud předčasné. Černej je sice menší, ovšem zřejmě obratnější. „Co vám vadí, proč si sem nemůžu sednout?“ vypálí najednou černej ze zálohy a dívá se tmavýma očima přímo na golema. V kupé je děsivé ticho. „Protože si negr.“ vypálí golem do protiútoku. A je to venku. Maruna se hystericky zasměje. Pepa po ní lupne očima. Děda sedí nehnutě, hlavu má sklopenou a vypadá to, že pod kloboukem, který nesundal, spí. Já se dívám před sebe a po pravdě vůbec nevím, jak reagovat, jestli vůbec mám reagovat, nebo dělat, že se nic neděje. Nakonec zvítězí pud sebezáchovy, dokud nelítají facky a nejde o život, nemontuj se do ničeho, ať si to chlapi vyřídí po svém. „Nejsem negr, jsem Arab.“ řekne klidně černej, ovšem jeho tmavé pichlavé oči metají blesky. „Tak se vrať do svý země a do svýho vlaku.“ procedí skrz zuby golem. Dva muži proti sobě stojí jako dva kohouti na smetišti a poměřují se navzájem. Ještě chvíli si hledí nenávistně do očí. Pak Arab mlčky udělá jakési gesto, kterému nerozumím, přibouchne dveře golemovi před nosem a je slyšet jak chvatně odchází. Golem ještě chvíli stojí na místě a zírá na dveře. Pak si prudce sedne. Ticho v kupé přeruší první Maruna. „To bylo hustý. Vy jste rasista?“ vyhrkne a po očku pozoruje golema. Ten sedí v předklonu a zírá na podlahu. „Nejsem rasista, jenom je nemám rád.“, „Taky je nemám rád.“ ozve se Pepa. „Ovšem nikdy bych jim to do očí neřek, máš můj respekt.“ přejde do tykání a zírá do země stejně jako golem. Maruna zalapá po dechu „takže ty si rasista, Pepó? Tak já žiju s rasistou a to sem si tě chtěla vzít.“ Pepa mlčí. Oba muži sedí proti sobě v předklonu, lokty se opírají o nohy, ruce sepnuté a zírají na podlahu. „Za všechno můžou Židi.“ tiše pronese golem. „Proč zrovna Židi?“ ptá se Pepa. „Protože je to rasa vyhnanců, bez země, bez hranic, bez svědomí, jsou to chameleoni, démoni světa, budou nás ničit až z nás udělají světle kakaové boby ze všech.“, „Jako že zničí bělochy?“, „Jo.“, „A proč by to dělali?“, „Protože běloušům to myslí líp než černejm, proto.“, „Tomu nevěřím, že nás zlikvidujou, to sú klidnej.“ odfrkne Pepa. Golem zvedne hlavu „zničej, už to dělaj, stačí když Evropu zaplavěj hordama černejch, nepotřebujou na naší likvidaci zbraně ani válku, stačí jim k tomu úplně jinej sofistikovanější plán, promíchat národy, zničit jejich kultury, zvyky, zákony, rozbít hospodářství, rozorat národní pospolitost..chápeš?“ Pepa se podrbe na hlavě. Oba muži si hledí do očí jakoby tam hledali odpovědi na všechny otázky, které je pálí. „Třeba máme ještě šanci, jak to zvrátit..“ řekne nejistě Pepa. Golem zavrtí hlavou „nemáme, stačí když mají v platnosti rasistickej zákon a dostanou každýho, kdo bude nepohodlnej a nebude mít multikulturní smýšlení a vymytej mozek.“ Pepa vzdychne. „Maruno, dal bych si ten řízek, dokud ještě vepřový můžu žrát v českým vlaku.“ Maruna mlčky vybalí řízky a nabídne všem v kupé. Golem si vezme řízek, já odmítnu a děda pořád spí. Golem a Pepa se s chutí zakousnou do řízku. Nikdo už nepromluví. Než stačí muži dojíst všechny řízky, jsme v cílové stanici. Všichni se balí, zvedají a golem mi galantně otevírá dveře kupé.

Na peróně se rozhlížím, páč mě má vyzvednout moje dávná známá a ukázat mně krásy tohoto města. Najednou cítím tlak na svém lokti. Kde se vzal tu se vzal, stojí u mě starý pán z kupé a jemně mi tiskne paži. Musel jít jako duch, ani jsem ho předtím nezaregistrovala. „Promiňte mi tu troufalost, nechtěl jsem vás vylekat. Chci se vás na něco zeptat.“ Dívám se do bleděmodrých vodnatých očí a marně se snažím z nich něco vyčíst. Stařík se podivně usměje. Mám z něho zvláštní pocit, takový neurčitý a čekám, co mi chce. „Vy si také myslíte, slečno, že za vše mohou Židé?“ vypálí otázku, kterou bych nečekala ani omylem. Stojím jak socha a hledím do těch stařeckých očí. Je tam něco, co najednou čtu jako v knize. „Takže vy nejste hluchý, viďte?“ vypálím pro změnu zase já. Stařík se pořád usmívá. Mám na jazyku ještě něco, co chci říct, ovšem stařík čte i v mých očích a předběhne mě. „Nejsem hluchý a jsem Žid.“ pronese to klidně, s jakousi teatrální vážností a potvrdí to, co jsem si myslela. „Přeji vám hezký den, slečno.“ dodá lehkým nenuceným tónem a než stačím něco odpovědět, kráčí pomalu po peróně k východu z nádraží. Dívám se za ním a přemýšlím, co bych mu asi odpověděla, kdyby na tom trval a chtěl odpověď na položenou otázku.  

                                                                     -ed-