NWO aneb když se tesař utne (9)

 Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“

   Vraťme se opět zpátky do Německa, do úplného počátku existence hnutí, které začal Hitler navštěvovat a které ještě nemělo jasnou podobu ani název. Ze začátku se hnutí zúčastňovalo jen šest až sedm osob. Hitler sám popisuje tyto začátky jako schůzky bezejmenných a chudých ďáblů, kterým se má podařit to, co se nepodařilo ani těm největším masovým stranám a totiž znovuobnovení Německé říše. Hitler sám sebe a ostatní muže z hnutí nazývá ďábly.  Asi ví proč.

Když Hitler začal pravidelně chodit mezi těch pár mužů, kde nechyběl ani Rosenberg, nedalo se ještě vůbec specifikovat, že jde o nějakou stranu či hnutí. Vlastně to byl jakýsi spolek mužů se stejnou prvotní ideou, kde se vedly nekonečné dialogy a pomalu se utvářela ideologie z myšlenek, které si těchto pár mužů vyměňovalo nahlas. Veřejnost tyto zatím anonymní muže v té době vůbec neznala. O jejich schůzkách vědělo pár zasvěcených, většinou jen rodinní příslušníci a několik přátel. Každou středu se tato parta scházela v mnichovské kavárně na schůzi a jednou týdně pořádali tito muži i tzv. řečnický večer. Vzhledem k tomu, že nutně potřebovali zviditelnit své hnutí a předávat své myšlenky a názory veřejnosti, získávat další stoupence pro svou věc, museli vymyslet, jak to provést. A tak se zrodila technika počáteční propagandy, jak ji Hitler sám popsal.

Každý měsíc a později každých 14 dní, hnutí pořádalo shromáždění. Pozvánky si sami psali na psacím stroji nebo jednoduše ručně. Roznášeli je jako letáky. Nejdříve se soustředili na své známé, protože ti přece mají také známé. Ovšem úspěch byl žalostný. Muži čekali příliv lidí a nakonec jich bylo na schůzi zase jen oněch sedm. A tak přešli na jinou techniku. Nechali pozvánky tisknout v mnichovském papírnictví a množit je. Úspěch se dostavil a časem se jejich shromáždění účastnilo čím dále více lidí. Když bylo stoupenců hnutí asi padesát, začali pořádat sbírky peněz a za určitý obnos si zaplatili zviditelnění svého hnutí a shromáždění v tehdy ještě nezávislém listě s názvem „Mnichovský pozorovatel“. Toto shromáždění se konalo v mnichovské Dvorní pivnici v malém sálu, do kterého se vešlo asi 130 osob.

Hitler si ze začátku ještě moc nevěřil, měl obavy, že sál se nezaplní a posluchačů bude málo. Ovšem úspěch propagace v novinách byl neslýchaný. Sál byl zaplněn skoro celý. Prvního veřejného shromáždění se zúčastnilo 111 posluchačů. Hitler popisuje své úplně první řečnění před malým davem a jeho projev, který měl trvat dvacet minut, trval třicet minut. Ten stovkový dav byl nadšen projevem a následná sbírka vynesla hnutí tři sta marek. Hnutí mělo nedostatek financí, takže sbírka jim umožnila položit základy k vytvoření malého fondu pro další propagandu. Týkala se tisknutí dalších letáků, uveřejnění dalších oznámení v tisku a tisknutí i zásad hnutí. Na každém shromáždění, které hnutí pořádalo, se Hitler zdokonaloval v rétorice a jako řečník sklízel čím dále větší obdiv a respekt. Hnutí se začalo rozrůstat a koncem roku 1920 už na shromážděních bylo přítomno běžně více jak dvě stě lidí. Finanční sbírky posluchačů usnadňovaly hnutí fungovat a zviditelňovat se čím dále víc.

Hitler velmi dopodrobna popisuje, jak začal vlastně od píky. Jeho vyčerpávající popis rozvíjejícího se hnutí a vznikající propagandy můžeme chápat jako jakousi příručku, která by mohla klidně posloužit v podstatě komukoliv, neboť nepostrádá určitou logiku a posloupnou systematičnost, řád a dokonce i návod, jak ovládat postupně masy a jejich svobodné vůle. Hitler byl všechno možné, od obyčejného vojáka v zákopech až po fanatického šílence a masového vraha, ovšem nebyl to hlupák. Po pečlivém prostudování jeho zápisků a vytřídění myšlenek ryze fanatických, neakceptovatelných, extrémních či nemorálních, ze kterých vzešla později genocida,  a pokud odstraníme nenávistnými emocemi nabitý text, který je jednostrannou a fanatickou propagací nepřípustného, získáváme vcelku něco jako univerzální návod na úspěšnou propagandu, která platí v každém čase.

Hitler sám moc dobře věděl, co je fanatismus. Sám sebe označoval za ďábla, netajil se tím. Dokonce i fanatismem přímo podmiňoval budoucnost hnutí. Inspiroval se v náboženství. Velmi dobře si byl vědom, že náboženství jako jediné dokázalo zfanatizovat i usměrnit a ovládat masy v každé historii lidstva a že nesmlouvavá víra je nejsilnější zbraní v každém boji. Vsadil na netolerantnost a na víru v sílu ideového základu hnutí. Hitler byl přesvědčen, že pokud bude síla hnutí založena na kompromisech, rovná se to skleníkové kytce, která je schopná žít jen ve skleníku a hnutí neprorazí tam, kam bylo nasměrováno. Hitler také velmi dobře věděl, že pokud chce uspět a být vůdcem, slabost je to poslední, co k tomu vede. Potřeboval v zásadě něco silného, s čím vyrazí do boje nejprve proti nenáviděnému bolševismu a pak i proti Židům, které vinil za všechno zlo a lži světa. A to něco muselo být tak silné, tak odolné, tak drsné, aby to překonalo to zlo, o kterém byl přesvědčen, že je tak mocné, že ho musí porazit ještě silnějším a mocnějším zlem. A zrovna tak, jako si pečlivě a dopodrobna naplánoval veškerou propagandu, přesně tak si připravil důkladný koncept z myšlenek nejen svých. A na těchto základních myšlenkách postavil a zformoval celou svou ideologii nacismu.  

                                                                       -ed-