Chceme žít v takovém světě? Aneb jak se kalí budoucnost

Moderní stát dneška trpí krizí, která začala otevíráním hranic a neschopností zachovávat závazky vůči občanům. Stát a národ spolu vždy dokázaly fungovat společně. Jedná se o spojení na právní a historické úrovni a to zůstávalo silné díky dohodám. V dnešní podobě moderní státy prochází vlastní krizí, neboť model, který určoval pravidla univerzální stability a uznával plnou suverenitu státu v rámci hranic, je také v krizi. Moderní stát bez hranic není schopen zaručit identitu, bezpečnost, ochranu práv ani kulturní tradice. Toto vše je nyní rozbito a rozvoj globalizace uvrhl vše a všechny do krize. Hranice mezi státy jsou smazány a tím je narušen i nárok na absolutní suverenitu. Důsledky globalizace podryly i pravidla mezinárodních vztahů. Moc národních států je odstraněna. Moc je tedy rozptýlená, globální a je oddělena od politiky. Už neexistuje udržování rovnováhy sil a vztahů, neboť bývalý model, který toto zajišťoval, byl narušen. Jistoty tohoto modelu byly narušeny právě otevřením hranic, ekonomikou na globální a nadnárodní úrovni, rychlostí komunikace a zmatenou kulturou. Nic nefunguje už jen na lokální úrovni, vše je ovlivňováno informacemi z celého světa. Vyspělá technologie jen poskytuje potřebné nástroje a imaginaci nezastaví žádná moc.

Oddělování politiky od moci není pro moderní stát v dnešním globálním světě vůbec žádná výhra. Naopak. Je to jed a doslova smrtící. Moderní stát bez moci není schopen uvádět globálně do praxe lokálně učiněné rozhodnutí. Občané se sice dostaví k volbám v nějakém počtu a zvolí své zástupce do evropského parlamentu, tito však zase volí své výbory a podvýbory, kde se výkonných rozhodnutí chopí organizační jednotky, které vznikají na základě sérií institucionálních změn. Zárukou nezávislosti a nestrannosti by tedy měla být jejich komplexnost. Jenomže nejzávažnější rozhodnutí na finanční, ekonomické a rozvojové úrovni nedělají institucionalizované organizace, jak by se na demokratický systém slušelo, nýbrž mocné elity (skrze holdingové společnosti, nadnárodní firmy), lobbisté a tzv. „trh“. Takže nikoliv demokratický systém, ale osobní jednání, emocionální reakce, politické vůle, konkrétní zájmy, různě spřátelené vztahy – to vše se různým způsobem mísí, prolíná a určuje pak osud milionů lidí. Spojenectví s ekonomií je totiž dnes považováno za neomylný nástroj, který vládám umožní jejich moc.

Nadnárodní moc již stát nepotřebuje, aby mohla fungovat zcela po svém. Tato moc je tedy vyčleněna z politické kontroly. Proto se uchytily i slogany jako např. „Loutková vláda, řídí jí Vláďa“, „Instantní prezident je horší než Podravka“, atd. Tím, že vyčleníme moc, tedy ekonomickou moc, z politiky, můžeme ji zbavit jakéhokoliv omezení. Taková ekonomická moc pak může při svém prosazování nabývat na stále větší agresi. Síla této moci je tím silnější, čím větší je neznalost lidí. I zde hraje vědění důležitou roli. Pokud chce někdo klást odpor, musí vědět, mít znalosti nejen o ekonomice, nýbrž i o mechanismu trhů a jejich fungování. Vlády zavedou operativa a rozhodnutí, ta naservírují lidu a lid rezignovaně přijímá bez aktivního odporu vše. Reakce a kritiky na počiny vlád se naprosto míjí účinkem, nemají sílu, zdravou bojovnost, bývají zmatené a ve většině plynou z neznalosti toho či onoho jádra problému.

Ekonomická moc funguje na základě ekonomických principů, které prosazoval v 18. století Adam Smith. Jedná se o volný pohyb zboží, což je přesný model pro logiku globalizace. Žádné hranice, žádné clo a omezení, snadná výměna zboží mezi libovolnými zeměmi na planetě. Většina západních států, které trpí krizí předchozího modelu se přizpůsobuje učení Smithe a jeho následovníkům. Tato krize neznamená nic jiného, než odvolání sociálního státu a slibů, které byly občanům dány. A s tím souvisí i vládnutí bez odpovědnosti – neoliberalismus. Svoboda pohybu je zaručena, ovšem většinu zodpovědnosti, kterou měl dříve stát, supluje privátní sektor. Pohyb kapitálu už není omezen státními hranicemi. Už není potřeba držet ani pracující a dokonce není potřeba je udržovat zdravé, vzdělané, vyučené, dobře živené, ubytované, protože to nedává ekonomický smysl, když už nejsou žádné hranice. Migruje kapitál i lidé. Jak prosté. Zaniká vzájemná závislost i mezi pracujícími a jejich šéfy, neboť ani šéfové už nejsou závislí na místě, mohou svobodně migrovat kam chtějí a mohou činit jednostranná rozhodnutí bez ohledu na pracovní sílu. Vyjednávací schopnost a preference pracovní síly či nějaké požadavky už tito šéfové nemusí brát na zřetel. Závislost mezi ovládanými a ovládajícími pomalu přestává existovat. Nová nezávislost kapitálu - v globálním světě se rozšiřuje prostor plný příležitostí k zisku. S tím vším přichází ukončení podpory sociálního státu ze strany byznysu, propagace drsné soutěživosti, nerovnosti, sobeckosti a sociálního dělení. Slabší a málo vynalézavé státy jsou závislé na stabilních a silnějších státech. Kdo platí, ten má v rukou otěže a frčí. Tím samozřejmě uvrhne ostatní do strachu a nejistoty. Získává převahu a ostatní tancují jak platící píská. Neoliberální vize hlásá, že každý se má postarat sám o sebe a neotravovat ostatní svými nedostatky a požadavky, či potřebami. Mizí sociální jistoty. Začíná potřeba kontroly výdajů, šetření, což je samozřejmě opakem dlouhodobého předchozího plýtvání zdroji. Za toto plýtvání je odpovědný zcela politický systém. Vše je totiž možné zpochybnit, diskutovat o tom, všechno je nejisté a může být tedy klidně smáznuto jedním škrtem pera v případě problému s rozpočtem, nebo snahám dostát evropským regulacím.

Privilegovaná třída se začne odtrhávat od většinové populace což změní spotřebu, styl i zvyky miliard lidí na planetě. Moderní společnost se nachází v epochálním zmatku, čímž dochází k drastickým opatřením, které mají tuto krizi vyřešit. Nový multikulturní svět se stává místem, které je nehostinné, dysfunkční a mizerně kontrolované. Vlády států jsou zbavovány moci, jsou oslabovány, vyjímány z politické odpovědnosti a dohledu. Klesá důvěra veřejnosti ve schopnosti vlády, která už není schopna se vypořádat s neustále se valícími novými hrozbami, které přináší další a další krize, jenž nemilosrdně útočí na životní podmínky občanů. Vlády se zabývají naprosto nedůležitými, podružnými návrhy, neboť jejich kompetence rozhodnout velké věci, jsou už dávno v jiné moci. Vše probíhá mimo dosah politické kontroly, čímž se prohlubuje krize územní suverenity, neboť všechny státy musí řešit globálně vzniklé problémy, což samozřejmě přesahuje možnosti všech. Volby a chození k urnám se míjí účinkem, neboť ať je rozhodnutí lidí jakékoliv, nemá žádný vliv na budoucí rozhodování předpřipravených scénářů globálního vedení. Kdo dnes sní o menším chaosu a větším pořádku, ten má smůlu. Dnešní situace je taková, že bohatí budou dále bohatnout a chudí dále chudnout. Všichni demagogové (a že jich je) , budou mávat záchrannými kruhy, neboť jejich stupidita, arogance a sebeklam jsou věčné. Konzumním orgiím brzy dojde dech, neboť přechod od jednoho extrému ke druhému byl příliš unáhlený, nepromyšlený, rychlý, prostě zpackaný, tudíž nezbyl čas ani prostor na opravu chatrného konceptu, přizpůsobení se a reflexi. Tato krize náhlého přechodu, kterou společnost zažívá, bude šílená. Věci se totiž mění příliš rychle a nezbývá čas, aby byly uchopeny natož správně pochopeny. Přesto, že jsme obklopeni všeobjímající a všudypřítomnou technologií, jsme stále víc a víc osamoceni a začínáme hloupnout. Velebením individualismu jsme odhalili jinou tvář společnosti, ve které postrádáme respekt ke druhým, civilizované chování, morálku, vzájemnou úctu, rozumnou solidaritu a střízlivost. Civí na nás škleb konzumerismu, egoismu, vulgarismu, subjektivismu a idiotismu. Vyvíjíme se v anonymitě, ve virtuálnu, sváděni mystifikacemi, abychom co nejlépe prožili svůj „fejsbůk“ v osamění globálního občana. Občana, který je vystaven pádu ideologií, ztrátě hodnot, principů, jistot a důstojného stáří. Občana, který je konfrontován s neetickými pravidly, ekonomickou i existenční nejistotou.

Kolektivistická (komunistická) iluze společnosti byla smetena. Nedokázala dát každému dle jeho potřeb. Nedokázala to, co bylo jejím posláním. Zrodil se tedy agresivní nelítostný individualismus. Individualismus, kde se každý stará jen o sebe, o své potřeby a to na úkor druhých a je mu u systému, co bude dál se společností. Ztráta jistot a ideí vygenerovala masu, která se skládá ze samých individualit, které nerozumí jedna druhé. Krize ideologií je v plném proudu. Systém na globální úrovni – to je dnešní svět. Věčně se měnící prostředí, ve kterém jsou velmi ztíženy možnosti určovat vlastní budoucnost. Všichni se snaží udržet na nekompaktním povrchu a pořád z něho kloužou. Pokud budou moc a politika fungovat odděleně, nic se nezmění. Politika nebude mít žádnou sílu nad mocí, která se jí bude neustále vzdalovat osvobozená od politické kontroly a bude si naprosto svobodně a bez zábran vybírat své cíle na celé planetě. Vstupujeme do absolutně neznámé nové éry života ve světě, který nebude znát ideologie, který nebude mít potřeby, bude zaplněný povznášením individuality a bude se nám dostavovat pocit osamělosti, nejistot a falešné demokracie. Pojem demokracie (vláda lidu) je už dávno zbaven původního významu. Okruh privilegovaných má moc rozhodovat jménem všech. Demokracie by se měla přece snažit eliminovat výsady elity a dopřávat všem stejné šance i možnosti na zlepšení. A tak přesně jako liberalismus ani demokracie není prostě schopna existovat v globálním multikulturním světě bez hranic plném nekompatibilních individualit. Společnost, která není homogenní, nebude schopna udržet demokracii. Nebude mít shodné vzorce chování, kulturu ani společenskou soudržnost.

Společnost zažije jo-jo efekt. Rozptýlení a následné zbavení hodnot. Lidé pocítí ztrátu existenční a ekonomické bezpečnosti, a s tím bude souviset odpor individualit pomáhat ostatním. Nezbude žádný prostor pro sociální cítění ani pro sociální jistoty. Hlavní důraz bude kladen na soustředěnost na sebe sama, na svou ochranu v chaotickém světě, na obavy z budoucnosti, strach z nestálé přítomnosti, žití ze dne na den a prioritou budou už jen vlastní zájmy a potřeby. Zaměstnavatelé budou mít největší výběr zaměstnanců jaký žádná minulost nemohla nabídnout. Zaměstnávat na dobu určitou nebo nabízet jen dočasná zaměstnání je už standardem dneška. Mnoho lidí nenajde na trhu práce uplatnění, jelikož se neustále mění pracovní prostředí. 21. století se tak stává pro (post)moderní společnost neznámým, rozbouřeným a nestálým obdobím, ve kterém panuje strach, nejistota, stále nové hrozby a zuby cení ekonomická krize globálních rozměrů. Společnost se potápí do něčeho co ještě ani nezná svůj název. Je to hlubina, ze které probleskuje zbídačená budoucnost v podobě sociálních nejistot, velkého počtu nepotřebných lidí, nedostatku pracovních míst, zvyšování cen pohonných hmot, daní a zboží, neschopnost splácet úvěry, půjčky, hypotéky a panika ze stáří. Identity národů v této hlubině zcela zaniknou. Bude pohlcena jejich kultura, zákony, tradice, zvyky i chování. V multikulturním světě bez hranic nebude pro jedince zapotřebí ani historie sebeuvědomění. Díky vyspělým technologiím se miliardy informací a událostí shluknou v obrovskou databázi s gigantickou pamětí. Tato jediná obrovská paměť bude nadupána tolika informacemi a denně, každou vteřinu budou přibývat další a další a už nebude v lidských silách tyto informace třídit a oddělovat tak zrno od plev. Geniální myšlenky nebudou objeveny, zapadnou do čím dále rychleji se točícího víru všech informací. Tak vznikne jen částečné a hlavně zkreslené vnímání reality a ztráta dějin. Multikulturní společnost jako celek nebude již vytvářet historii, nýbrž jen chaotický souhrn všech individuálních událostí, osobního jednání, což pro budoucí porozumění či vyvarování se nějakých chyb bude nepoužitelné. Nové události budou přibývat a překrývat ty starší, čímž budou mít lidé na zřeteli pořád jen ty nejaktuálnější zprávy a informace se stanou zastaralé ne po týdnu, nýbrž už po pár minutách. Takto zastaralé informace už nebudou nikoho zajímat. Lidé tak budou žít ve věčné, neustále se obnovující, přítomnosti. Žádná historie, jen masová nesmazatelná jediná paměť zaznamenávaná na elektronické médium. Společnost se ocitne v podmínkách, ve kterých nebude možné poskytovat etické principy a ani nové hodnoty. Každý jeden individualista se bude ztrácet v megamase miliard individualistů. Nebude možné rozkódovat kvalitní autority ani správné vzorce chování. Každý bude mít svou unikátní pravdu. Možnost učit se z chyb a neopakovat je bude vymazána. Společnost zcela zapadne do virtuálního světa úplně stejně jako finanční trhy.

V tomto virtuálním světě, kde ekonomika dominuje nad společností, stává se demoralizovanou, postkapitalistickou a postindustriální. Kapitál investovaný do průmyslu je zlikvidován a přesouván do nadnárodních financí. Finanční kapitál se stává nestálým, neuchopitelným a je bez vlastníka. Už nebudou žádní vlastníci, jen vrcholoví manažeři a ti přesouvají peníze. Podle principů trhu přesouvají virtuální peníze (virty), nakupují a prodávají. Jde o neproniknutelnou síť směn, transakcí a vztahů a z toho profitují. S mizivou odpovědností tak mají zisky daleko větší než jakékoliv jiné investiční odvětví. Anonymní elity virtuálních financí se nemusí právně zodpovídat ze škod, které páchají. Finanční kapitál přímo levituje kdesi ve výšinách, kde ho nikdo nepozoruje a nekontroluje. Je na míle vzdálený od obranných opatření „národních“ států. Rychlostí světla migruje z jedné části planety na druhou a určuje osudy miliard lidí. Z důsledků finančních transakcí a tržních rozhodnutí se nikdo nezodpovídá. Fixní aktiva jsou pohřbeny hluboko v minulosti. Zhroucení burzy a zničení miliard nikoho nezajímá. Na každé ztrátě totiž vždy někdo vydělá. Nepotřebných lidí je nadbytek. Jsou to anonymní tváře v anonymním davu, bez příslušnosti, migrují z místa na místo a očekávají, že se o ně někdo bude starat – dá jim ubytování, práce, zdravotní péči či vzdělání. Nadbyteční lidé, kteří jsou pro společnost postradatelní, neboť pro ně nemá žádné uplatnění a jsou ekonomicky drazí, se pak stávají nebezpečnými hosty v hostitelských částech planety. Zbytkové ostrůvky homogenních komunit na planetě se zoufale snaží chránit zbytky zahnívajícího liberalismu a demokracie, které jim v chaotickém novosvětě ještě zůstaly. Globálně vytvořené problémy dopadají na společnost silou meteoritů a ta se snaží je řešit tak, že se z celé společnosti stává jedna obrovská experimentální laboratoř. Testované způsoby řešení se pak buď zavedou do praxe nebo se odmítnou. Vše probíhá v rychlosti způsobem pokus-omyl. Následné krvácející jizvy nemá kdo látat. Společnost zažívá střet kultur už nikoliv jen lokálně, nýbrž globálně s obrovskou silou. Nastává boj všech kultur, neboť každá chce chaos přežít. Minulost píše budoucnost a tak ani v novosvětě nebude vytvořena ideální společnost, neboť se jí nepodaří opět se vyvarovat chyb z historie, a to ne snad proto, že by nechtěla, nýbrž proto, že globální univerzální společnost už nebude mít historii žádnou. Budoucí svět bude zaplaven miliardami jedinců, kteří budou patřit do jediné multikulturní masy a nebudou se mít s čím konfrontovat, neboť rozmanitost národů, mentalit, kultur a ideologií zanikne.

-ed-

(update 21.6.2017)